KROK 2: HLAVNÍ CHOD Skvělí Ambersonové (1942) Kronika úpadku zámožné americké rodiny Ambersonů počátkem dvacátého století je adaptací Welleseova oblíbeného románu Boothe Tarkingtona. Velmi temný následovník Kanea byl v Orsonově nepřítomnosti přestříhan a zkrácen o závěrečných 40 minut, které nahrazuje jiným režisérem natočený, nepříliš pravděpodobný happy end. Bohužel originální sestřih byl studiem zničen, ale i tak snímek často boduje ve výběrech toho nejlepšího z celé americké kinematografie. Dáma ze Šanghaje (1947) Extravagantní film noir plný slizkých či bizarních, každopádně však vypočítavých postav, mezi kterými se "čistý" námořník v podání Orsona Wellese nemá šanci zorientovat. Jeho posedlost osudovou ženou v podání úchvatné Rity Hayworth (která si vymínila účast na filmu v neúspěšné snaze zachránit manželství s Wellesem) nemůže dopadnout jinak než špatně. Součástí kouzla filmu je i jeho zhuštěnost a těžká pochopitelnost děje způsobená producentským zásahem, který z dokončeného snímku vystřihnul takřka hodinu. I tak jedinečný zážitek. The Tragedy of Othello: The Moor of Venice (1952) Orsonova celoživotní láska k Shakespearovi (byl dokonce spoluautorem učebnice, jak hrát jeho hry ve škole) se proměnila do tří dokončených filmů. Othello vznikal velmi bolestivě během tří let, kdy se střídavě točilo na různých místech a když došly peníze, Orson vyrazil sehnat si nějakou roli ve filmech jiných tvůrců. Ve výsledku tak dochází k situacím, kdy jeden střih v rámci scény znamená třeba skok v čase i změnu kontinentu. Přes všechny obtíže vznikla skutečně filmová adaptace, která se nebojí zasahovat výrazně do textu a vyprávět obrazem. Dotek zla (1958) znamenal návrat do Hollywoodu po deseti letech evropského azylu. Jeden z vrcholných a zároveň posledních filmů klasického noirového cyklu. Charleton Heston jako mexický policista Vargas se pouští do vyšetřování vraždy na žhavé americko-mexické hranici a odhaluje zkorumpovanost amerického kolegy Quinlana (Welles). Nekompromisní, temný, expresivní a zároveň nostalgický film, ve kterém se v malé, ale významné roli objeví i samotná Marlene Dietrich. Ani tento snímek se nevyhnul producentským zásahům. Zachovány jsou tři verze (nejnovější, napravující podle Welleseových poznámek to nejrubší násilí na snímku spáchané, je z roku 1996), z nichž ani jedna ale nepředstavuje režisérův finální sestřih. Falstaff (1965) Wellesův nejoblíbenější snímek vznikl spojením částí několika Shakespearových her, ve kterých se vyskytuje postava Falstaffa. Je příběhem přátelství dobrosrdečného a poživačného tlusťocha, který zažívá různá dobrodružství s princem Halem, aby jím byl posléze v okamžiku nástupu mladíka na trůn zavržen. Scéna krvavé bitvy se stala často (leckdy nepřiznanou) inspirací pro další filmaře.
KROK 3: DEZERT Cizinec (1946) Solidní, ale málo osobitý film noir o hledání do Ameriky uprchlého nacistického zločince, kterým se Welles chtěl prokázat jako "komerčně důvěryhodný" tvůrce. Jediný z jeho hollywoodských snímků, který si na sebe vydělal a taky první po válce promítaný film, který ukázal záběry z koncentračních táborů. Macbeth (1948) Laciná, celá ve studiu a za tři týdny natočená shakespearovská adaptace. Zaujmou podivné kostýmy (jedna z Wellesových korun z něj podle zlých jazyků dělá Sochu svobody) a expresionistická hra se světlem a stínem. Mr. Arkadin (1955) Strukturu Občana Kanea připomínající evropské noirové drama o pátrání po tajemství záhadného obchodníka Arkadina. Producent si snímek ve střižně přetvořil k obrazu svému. V současnosti existuje aspoň pět verzí. Proces (1962) Kafka podle Wellese. Ne zrovna vstřícný, v improvizovaných podmínkách natáčený snímek s Normanem Batesem, tedy vlastně Anthony Perkinsem v hlavní roli dnes zaujme nejspíš především vizuální nápaditostí. Nesmrtelný příběh (1968) Původně televizní snímek podle předlohy Isak Danisen (kterou většina diváků bude znát pod vlastním jménem Karen Blixen jako hrdinku Pollackova dojáku Vzpomínky na Afriku) vypráví o starém bohatém muži, který si pokouší koupit mládí. Welles později usiloval i o natočení dalšího příběhu dánské spisovatelky The Dreamers, ale zůstalo jen u několika minut natočeného materiálu.
SPECIALITA ŠÉFKUCHAŘE F for Fake (1974) V posledních letech života začal Wellese zajímat formát film - esej. Vzal cizí dokument o padělateli obrazů Elmyru de Horym, jehož životopiscem byl jiný známý podvodník Clifford Irving (autor falešné autobiografie Howarda Hughese - víc se o něm dozvíte třeba ve snímku Skandál s Richardem Gerem), film přestříhal a dotočil některé pasáže (nyní to vypadá, že on sám s de Horym a Irvingem hovořil). Vytvořil tak originální filmovou úvahu na téma co je umění a co podvod, jestli se jedná o umění, když je podvod tak dokonalý, že jej neodhalí ani znalci atd. F for Fake se nepodobá ničemu z předchozí Wellesovy tvorby a úplně postrádá estetický rozměr dřívějších snímků, což je kvůli práci s cizím materiálem a rozpočtovým omezením pochopitelné. Na druhou stranu je to důkaz, že Welles se ani v pozdním věku nebál zkoušet nové věci. Svědčí o tom i několik let po dokončení filmu vytvořený devítiminutový trailer, obsahující spoustu věcí, co ve filmu samotném nenajdete. Trailer byl mimochodem v Americe zakázaný.
VAROVÁNÍ: FILMY, KTERÉ VÁM MOHOU POKAZIT ŽALUDEK I NÁLADU Jak už jsem zmiňoval, Orson si přivydělával zejména ke konci života jak se dalo a často bral role ve filmech vyloženě pod svou úroveň. Při výběru jakékoliv položky z režijní filmografie neuděláte nikdy chybu, jeho pouhá herecká účast, zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech, ještě kvalitu opravdu neznamená. Kromě v úvodu zmíněných animovaných skládacích robotů můžu jako nejkřiklavější příklad uvést béčkový horor Necromancy, jenž láká hlavně na nahé čarodějnice a tajemné rituály. Nic proti tomu, nahé čarodějnice mám hodně rád, ale účast tvůrce tolika filmových skvostů zde je nedůstojná a docela smutná.
