I po své smrti polský režisér Krzysztof Kieślowski stále inspiruje. Renomovaní evropští filmaři - Tom Tykwer, Danis Tanović - realizují jeho scénáře, které již nestihl natočit, k divákům se opětovně vracejí jeho slavné filmy. Vloni je do programu například zařadil Festival nad řekou pořádaný v Písku, letos totéž zopakovala Letní filmová škola v Uherském Hradišti. Je to důkaz toho, že stále oslovují a zůstávají aktuální i při jakýchkoli kontextuálních změnách. Vyznačují se silným zobecňujícím aspektem. Pro Kieślowského hrdiny je totiž příznačné, že stačí zdánlivě drobný impuls, aby se od základů změnil jejich život. Tak byly vystavěny už jeho polské filmy Amatér a zejména Náhoda, která prozkoumala hned tři různé varianty, jimiž by se mohly ubírat osudy téhož člověka. V devadesátých letech získal Krzysztof Kieślowski francouzskou podporu a své ideje mohl realizovat k průzračně čisté podobě, oproštěné od všech kompromisů. Ve filmu Dvojí život Veroniky tak rozvíjí souběžně osudy dvou dívek, jedné Polky, druhé Francouzky (obě ztvárnila Irène Jacob), které o sobě vzájemně netuší a jejich náhodné setkání je více než letmé, ale přesto prožívají jakousi společnou identitu. Počínaje tímto snímkem se důležitou součástí příběhů stává hudba, zpravidla aktivně provozovaná a také dramaticky součinná. Osud polské Veroniky se přitom mění v jakýsi prolog: mladá dívka, která se prosadila jako mimořádný pěvecký talent, umírá hned při svém prvním vystoupení přímo na jevišti - a její francouzskou dvojnici, bytost nevysvětlitelně spřízněnou a duchovně blízkou, okamžitě obepne svíravý pocit, jako kdyby přišla o část svého já. Pátrá pak po záhadném loutkáři, jenž ji zaujal pantomimou o náhlém skonu tanečnice, dostává od něho nápovědné dárky včetně magnetofonové kazety s nahraným zvukem nádražní restaurace. Kieślowski vypráví jemně rozčleněný příběh s vizuální vytříbeností (zúžení barevného spektra do poloh mezi žlutavou a světle hnědou barvu), ustavičně se vrací k tématu samoty a jejího překonávání. Obě Veroniky nesou tíhu osamění a obě ji přemáhají nic nenárokující, odevzdanou láskou. A Irène Jacob režisér poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby mohla předvést všechen svůj um - upozorňuji aspoň na dlouhý záběr, v němž spontánně postihne složitá vnitřní pnutí od bezmocných vzlyků až k pocitům slasti při milostném sblížení. Snímek Dvojí život Veroniky stále poutá oduševnělou propracovaností motivických segmentů vytvářejících až jakýsi mystický rozměr celého příběhu, který přitom nikde nesklouzává k nějakému dumání o nadpřirozenu. Spíše svou pečlivě rozezvučenou emocionalitou vtahuje diváka do svého magického středu, aby jej ohromil nedoslovovanými, naznačenými významy, aby si jej podmanil pastelovou vizuální vytříbeností, k níž dospěl kameraman Sławomir Idziak, i hudbou Zbigniewa Preisnera, sice rozněžnělou, ale přitom svými smyčcovými pasážemi až všepohltivou. Nikoli nadarmo někteří posuzovatelé hledali vliv Tarkovského nebo Resnaisův.

Dvojí život Veroniky spatřili čeští diváci poprvé v roce 1994, o desetiletí později jej nabídl Projekt 100, takže jeho nynější uvádění, v pořadí již třetí, svědčí spíše o jeho snadnější dostupnosti nežli o mimořádných hodnotách.