Nacházíme se v New Yorku počátku dvacátého století. Sochař Henry Jarrod (Vincent Price) netvoří svá díla z hlíny, ale z vosku. Ztvárňuje historické postavy a má jich už plné muzeum. Jeho společník Matthew má ale o ziskovosti trochu jinou představu, takže požaduje po umělci nejprve senzačnější výstavy a posléze přímo peníze z pojistky pro případ požáru. Zapálí celé muzeum a po rvačce prchá a zanechává Henryho napospas hořícímu peklu. Jarrod ale zázrakem, i když s trvalými následky, přežije a otevírá si muzeum nové. Muzeum lákající na znázorněné proslulé i současné zločiny. A ve městě se začínají ztrácet mrtvoly... Kdo si snad myslí, že 3D filmy jsou výdobytkem žhavé současnosti, nemůže se více mýlit. Dnešní exploze třetího rozměru na plátnech kin je vlastně už třetí, byť zdaleka nejsilnější vlnou v dějinách kinematografie. Vždycky šlo o snahu filmařů nabídnout nějaké zajímavé lákadlo pro diváka, který by mohl místo návštěvy biografu zůstat doma a dívat se na televizní vysílání (počátkem padesátých let) nebo na video (v letech osmdesátých). O filmu Bwana Devil, který všechno to šílenství spustil, se dočtete mnoho zajímavého zde. Dnes představovaný Dům voskových figurín byl sice mohutně propagován jako první 3D film produkovaný velkým studiem, nakonec ho ale o dva dny předběhl za 11 dní spíchnutý noir The Man In The Dark od Columbie. Nejdůležitější dnes je, že na Voskové figuríny se na rozdíl od dvou zmíněných snímků dodnes nezapomnělo a diváky stále těší. Dům voskových figurín je remakem o dvacet let staršího snímku Tajemství panoptika (Mystery Of The Wax Museum) pozdějšího režiséra Casablanky Michaela Curtize. Ten vznikl podle (nehrané) tříaktové divadelní hry The Wax Works Charlese Spencera Beldena. Tajemství, které bylo mimochodem dlouhá léta považováno za ztracené, je pozoruhodné už tím, že jde o poslední film natočený v dvoubarevném Technicoloru (barevnou škálu tvoří pouze odstíny červené a modré). Zároveň se jedná o snímek vzniklý ještě v době před uplatňováním tzv. produkčního nebo též Haysova kodexu (1934-1968), díky čemuž byly filmy z počátku třicátých let paradoxně mnohem odvážnější a drzejší než ty z následujících tří desetiletí. Novější verze tak třeba musela změnit postavu feťáka na alkoholika, nedočkáme se už žádných sexuálních narážek a podobně. Originál také na rozdíl od remaku nabízí spíše humorem odlehčenou zábavu a rozvíjí hlavně detektivní pátrání než hororové prvky. Každopádně jej vřele doporučuji. Zatímco první filmová verze se odehrávala v době svého vzniku, snímek režiséra maďarského původu Andrého De Totha je romanticky retro, což mu rozhodně přidává na působivosti. Je to ideální prostředí pro Vincenta Pricea, který zde definuje svou v budoucnu často opakovanou roli elegantního podivína, který nemusí zvyšovat svůj nezaměnitelně znělý a neoposlouchatelně podmanivý hlas (pro ty, co netuší - vzpomeňte si na "vypravěče" z Thrilleru Michaela Jacksona), abyste začali tušit, že za jeho sofistikovaným zevnějškem a vystupováním se skrývá něco opravdu ošklivého. Ostatní herci nejsou zrovna výrazní a ani to nevadí, protože tohle je Priceova one-man-show. Vedle něj zaujme vlastně jen podivně vyhlížející šlachovitý mladík s ostrými rysy jménem Charles Buchinsky, který bude později světu známý jako Charles Bronson. Film je běžně k sehnání pouze v krásně technicolorově syté "ploché" verzi, nechce se mi ale věřit, že se v souvislosti s dnešním trojrozměrným boomem jednou nedočkáme i prostorové edice. A i kdyby náhodou ne, snímek pořád pěkně funguje i ve 2D. Tedy on se Dům voskových figurín i dnes trojrozměrně vidět dá, když se trochu snažíte. Na internetu se totiž nachází kopie japonského laser disku v sice ne zrovna dokonalé kvalitě, ale představu si podle ní určitě udělat můžete. Po zhlédnutí mě tedy bolela trochu hlava, kvůli prostorovému efektu přijdete o většinu barev, ale to dětinské okouzlení tam pořád je. Mimochodem režisér De Toth viděl jen na jedno oko, takže si svůj film prostorově nikdy neužil. Určitě nepřehlédnete roztomilé samoúčelně efektní prostorové scény, které měly ohromit diváky v sále - kromě kankánových tanečnic vykopávajících nožky do publika je to hlavně muž s pálkou a míčkem na gumě, který odpaluje do publika. Ano, s hororem to nemá společného zhola nic, ale to je přece detail.

Dům voskových figurín už dnes asi nikoho nevyděsí, ale dýchá omamnou atmosférou časů, kdy smyslem hororů bylo diváka strašit a bavit, ne ho přesytit nechutnostmi. Ještě že máme ty staré filmy. P. S.: Ano, vím, že existuje ještě jeden stejnojmenný snímek z roku 2005, hraje v něm i Paris Hilton a tomu odpovídají jeho kvality. Psát o něm cokoliv víc by byla pouze ztráta času.