Sportovní drama Souboj pohlaví, natočené podle skutečných událostí z roku 1973, se soustředí na tehdejší život tenisové šampionky Billie Jean King (Emma Stone) a bývalého tenisového přeborníka Bobbyho Riggse (Steve Carell), jejichž vzájemné neshody v otázce rovnoprávnosti žen a mužů vyvrcholily exhibičním tenisovým utkáním, v němž pětapadesátiletý samozvaný šovinista Bobby ztělesňoval mužskou nadřazenost a dominanci, zatímco podstatně mladší Billie reprezentovala společenskou rovnost mezi pohlavími a hodnoty zastávané feministickým hnutím.Kromě střetu šovinistického a emancipačního pohledu na svět, který se ve filmu poctivě buduje od samého začátku, se však Souboj pohlaví snaží obsáhnout i další témata. S nástupem sexuální revoluce v 70. letech jde ruku v ruce vedlejší rovina příběhu, v níž vdanou Billie zaskočí náhlé city k její kadeřnici, jež se vyvinou do tajného lesbického tabu románku. Dalšími motivy jsou naznačená manželská krize na obou stranách kurtu, v případě Bobbyho ještě doplněná o jeho závislost na hazardu a sportovních sázkách, a jistou roli hrají i četné vedlejší postavy, jako jsou ředitel Asociace profesionálních tenistů, Bobbyho rodina a dospělý syn z předchozího manželství, další členky ženského tenisového sdružení vytvořeného kolem Billie a její manažerky a také její úhlavní rivalka.
Film toho ve výsledku rozehrává až příliš a spoustě témat se věnuje jen okrajově nebo zjednodušeně, čímž pádem pak tyto působí neuceleným dojmem či zbrkle a zkratkovitě (příklad: půltucet tenistek bydlí spolu na jedné hromadě a následně po dvojicích, ale když se k nim pak nastěhuje kadeřnice, tak je okamžitě podezírána z milostného vztahu k jedné z nich, byť by se její přítomnost dala logicky ospravedlnit i jinak). Tenis se ve filmu hraje překvapivě málo a k pořádnému zápasu dojde prakticky až ve finále a ani tak to nepůsobí dostatečně dravě a energicky, spíš jako takové tréninkové pinkání (zejména v kontrastu s nedávným dramatem Borg/McEnroe, kde šlo bez problémů uvěřit tomu, že člověk sleduje vyhrocený střet dvou profesionálních tenisových legend).Z filmu to třeba vypadá, že manžel Billie je přítomen jen kvůli omotávání jejích kolen ledovými obvazy a pozorování zápasů, protože v jiných činnostech se neangažuje a i poměr své manželky s jinou ženou v podstatě přijme bez větších námitek, což sice může vypadat jako důkaz jeho citlivého pochopení a názorové pokrokovosti (v kontrastu s ostatními mužskými postavami, které jsou všechny do jedné takřka šovinistickými karikaturami), ale jeho přítomnost v příběhu to samo o sobě neobhajuje. Důvod zařazení Bobbyho staršího syna do děje už pak není jasný vůbec – a i mnohé další nadbytečné postavy a prvky (třeba Bobbyho výživový poradce s magickými pilulkami) byly patrně začleněny jen proto, aby bylo zadostiučiněno oněm „skutečným událostem“, v nichž roli evidentně sehrály. Na sto procent se film nicméně pravdy nedrží a ledacos pozměňuje kvůli dramatičnosti i celkovému vyznění, mnohé historicky zaznamenané události zas na druhou stranu zvěčňuje s až dokumentární přesností.
Co se týče historické autentičnosti, je potřeba pochválit prvotřídní dobovou stylizaci a casting, kdy zejména Emma Stone a Steve Carell byli obsazeni a namaskováni tak, aby vypadali co nejvíc jako jejich skutečné předobrazy. Oba kromě toho navíc skvěle hrají, ne však jakkoli výjimečně. Co však na rozdíl od nich film sráží, je jednak do jisté míry celková realizace příběhu a hlavně pak režie manželské dvojice Jonathana Daytona a Valerie Faris, kteří natočili už populární Malou Miss Sunshine a sympatickou romantickou komedii Ruby Sparks. Souboj pohlaví je z jejich filmů zatím režírovaný nejhůře – což v jejich případě neznamená špatně, ale jen průměrně a řemeslně standardně.
Co se týče historické autentičnosti, je potřeba pochválit prvotřídní dobovou stylizaci a casting, kdy zejména Emma Stone a Steve Carell byli obsazeni a namaskováni tak, aby vypadali co nejvíc jako jejich skutečné předobrazy. Oba kromě toho navíc skvěle hrají, ne však jakkoli výjimečně. Co však na rozdíl od nich film sráží, je jednak do jisté míry celková realizace příběhu a hlavně pak režie manželské dvojice Jonathana Daytona a Valerie Faris, kteří natočili už populární Malou Miss Sunshine a sympatickou romantickou komedii Ruby Sparks. Souboj pohlaví je z jejich filmů zatím režírovaný nejhůře – což v jejich případě neznamená špatně, ale jen průměrně a řemeslně standardně.Základem Souboje pohlaví je střet názorů mužů a žen na společenskou genderovou rovnoprávnost v kontextu počátku 70. let a ten je budován velmi slušně, všechno ostatní je ale zjednodušené a zkratkovité od jednotlivých postav po většinu ostatních dějových linií – sportovní rovina je dokonce obroušena z vyostřeného konfliktu tenisových mistrů do nevtahující pohybové estrády. V dnešní době je film navíc v otázkách postavení žen ve společnosti pochopitelně silně na straně ženského pohledu na tuto problematiku, což ovšem divákovi znemožňuje zvolit si stranu a zkrátka mu nezbyde než fandit Billie, protože Bobbymu se sice díky Carellově stylizovanému komediálnímu výkonu dá zasmát, ale fandit mu by znamenalo riskovat pohrdavé pohledy a označení za šovinistu. A také je tím pádem jasné, čím vítězstvím film musí nutně skončit.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
