K poslední tarantinovce jste si na FilmServeru mohli z mé klávesnice přečíst obsáhlou kritiku, kterou ani po opakovaných zhlédnutích nemám potřebu měnit. Nebudu, jak je v jistých kruzích zvykem, citovat sám sebe, ale dovolím si krátký doplněk. Z reakcí laické i odborné obce na volnou trilogii revidující skutečnou i kinematografickou minulost (Hanebný pancharti, Nespoutaný Django, Osm hrozných) si dovoluji vyvodit dva závěry: 1.) Poslední trojice snímků tehdejšího "šílence z videopůjčovny" si nejspíš pro svou epičnost a významovou ambicióznost získala uznání od těch, kdož příliš neholdoval kolážovitější, vypravěčsky roztříštěnější a se znalostí inspiračních zdrojů počítající předchozí tvorbě Quentina Tarantina. 2.) Vedle rekrutování nových příznivců a příznivkyň se začaly ozývat odmítavé hlasy z řad stálých přívrženců a přívrženkyň.Nehodlám se blíže věnovat prvnímu bodu, protože důvody pro získání nových fanoušků a fanynek jsou v něm přímo obsaženy. Namísto toho si dovolím zauvažovat nad druhým bodem. Hlavním důvodem pro onen odliv dle mého spočívá v rozporu mezi veřejným obrazem tvůrce spojovaného s jeho snímky (obojí má být "cool": okázalé, hravé, nezatížené společenskými a kulturními komentáři) a tomu neodpovídající podobou oněch posledních děl.
Trojice Hanebný pancharti, Nespoutaný Django a Osm hrozných má taktéž epizodické vyprávění rozdělené do kapitol, ale děj se až na různě rozsáhlé vzpomínkové pasáže odvíjí lineárně. Na rozdíl od Pulp Fiction - Historek z podsvětí, Jackie Brown či dvoudílného Kill Bill nestaví na odiv svou organizaci vyprávění (hru s časovým pořádkem prezentovaných událostí a střídáním perspektiv), nepoutá pozornost ke "švům" v samotném narativu (elipsy v Gaunerech, změna ústředních postav v Grindhouse: Auto zabiják). S tím souvisí i představa, že tarantinovky jsou zábavné, protože obsahují hlášky a překvapují výbuchy násilí. Opomíjí se však funkce těchto prostředků. Jednotlivé monology/dialogy rytmizují vyprávění a (ne)poskytují potřebné informace. Především však mají slovní výmluvy samotné vyprávění zpomalovat, oddalovat očekávaný a požadovaný klimax (často právě ono násilí) scén, větších bloků či celého příběhu. Osm hrozných v míře retardace narativu překročilo pro některé únosnou mez, protože i když je vše řečené zužitkováno, ono čekání trvá dlouho (první výstřel padne krátce po hodině a půl) a je vyplněno zdánlivě nepodstatným povídáním "o politice".
Právě ono "o politice" může být onou velkou černou mambou, která v některých divácích a divačkách vyvolává onen dávivý reflex, protože není schopný/schopná pojmout něco vážného v něčem předpokládaně zábavném. Tarantino se uvedl na scénu kultovním dialogem o významu písně Like a Virgin v Gaunerech, v popkulturních referencích pokračoval až do Grindhouse: Auto zabiják, protože se jeho postavy k filmům, hudbě ad. produktům vztahovaly a definovaly na základě nich. V Hanebných panchartech a Nespoutaném Djangovi se situace obrátila, když nejenom populární kultura, ale i mýty a legendy byly použity ke komentování ne zas tak dávné historie... a v Osmi hrozných historie (Lincolnův dopis, válka za nezávislost) reflektuje současné napětí ve společnosti. BLU-RAY:
Osm hrozných u nás vychází ve dvou dostupných edicích, které se liší pouze obalem, nikoliv obsahem. První - levnější - je v klasickém amarayi (plast), který je ale stylově v bílém. Druhá - dražší, limitovaná - má podobu mediabooku, ve kterém je navíc na necelé dvě desítky fotografií (vycházející z plakátů postav a fotosek). Obě mají pouze kinoverzi, protože roadshow varianta s předehrou, přestávkou a prodlouženými sekvencemi na žádném nosiči oficiálně nevyšla, přestože ji některé e-shopy chybně avizují. Sběratelé toužící po jiném balení či více bonusech se musí ohlédnout po světě, například jeden z řetězců ve Spojených státech amerických nabízí variantu ve steelbooku, druhý zase bonusový DVD disk s cca půlhodinovým filmem o filmu. Nejlákavější - a také nejdražší - je francouzská edice, která slibuje celý scénář, tarantinovskou knihu, soundtrack na vinylu a 70mm políčko.OBRAZ A ZVUK:
Quentin Tarantino natočil svůj western na 70mm film, což je materiál naposledy použitý u snímku Paula Thomase Andersona Mistr a sci-fi Christophera Nolana Interstellar. Rozdílem oproti zmíněným filmům je však tzv. roadshow verze, která se přibližuje, nebo vlastně lépe zdatně imituje, projekční podmínky westernových snímků, na něž Osm hrozných odkazuje. Extrémně širokoúhlý obraz, který s sebou nese spoustu obrazových informací, však mohli diváci vidět jen v limitovaných kinech v Americe, evropští diváci si zase mohli na určenou dobu zajet do Vídně, případně na 70mm festival Krrrr!, kde byla Tarantinova novinka uvedena ve své delší verzi, tj. s patnáctiminutovou přestávkou uprostřed, která plní formu klasického hudebního intermezza. Takto byste měli film vidět, ve své celistvosti a v širokoúhlém provedení, v němž mezi sebou interaguje hned několik plánů obrazu (skoro jako na divadelním jevišti), ale bohužel jej neuvidíte.
Takový zážitek Blu-ray logicky zprostředkovat nemůže, ač jde dozajista o jeden z nejlepších přepisů roku, který může zdatně konkurovat jak syrovým thrillerům jako REVENANT: Zmrtvýchvstání nebo Sicario: Nájemný vrah, tak i blockbusterům jako Star Wars: Síla se probouzí nebo Marťan. Při sledování Osmi hrozných je výhodou co největší projekční plocha, jelikož se obraz v netradičním formátu 2,76:1 zplošťuje do podlouhlé „nudle“, v níž mají tendenci zanikat některé jemné detaily v pozadí či zadních plánech (při sledování na notebooku či monitoru počítače se obávám, že bude imerze ještě o to menší).
Kromě toho se však obrazovému přepisu nedá vytknout téměř nic – na Oscara nominovaný kameraman Robert Richardson díky natáčení na analog zprostředkovává vskutku filmový zážitek, ať už jde o velkolepé zasněžené celky či komplexně zachycený prostor galanterie, který je rozdělen do několika zdánlivě izolovaných sektorů dle hlavních antagonistů. Filmové zrno je dominantní hlavně v interiérech, a to zejména při nočních scénách, kde převládá jen lehké světlo v podobě svíček, případně krb. Mizanscéna je bohatá na detaily v zadních plánech, které dokreslují živoucí a pulzující prostředí, vyvolávající uvěřitelnou atmosféru – sníh za okny a dveřmi, neustála hra se stíny a světlem, navíc strhující kontrasty, jak v rámci interiéru, tak ve srovnání s chladnými exteriéry.
Spolu s vybroušenými dialogy je sledování skutečně vtahujícím zážitkem, do něhož navíc vstupují šokující atrakce v podobě gore scén, jež díky své praktičnosti působí uvěřitelně, i když záměrně přehnaně. A zvuk? Pokud pomineme geniální soundtrack Ennia Morriconeho, který zdatně navozuje paranoidní atmosféru jako z nejlepších adaptací Agathy Christie (nebo osmdesátkové Věci), jsou zvukové efekty další důležitou složkou, která vytváří ještě více uvěřitelnou a vtahující atmosféru. Ruchy jako neustále pulzující vichřice za okny, vrzající vrata, detaily v pozadí, či srozumitelnost dialogů jsou zkrátka na prvotřídní úrovni. Výhrou je v tomto případě dobré domácí kino, které dokáže zprostředkovat prostor Minniiny galanterie jakožto pulsujícího organismu, ve kterém platí jasné zvukové zákonitosti. (BM: 10/10)
Zatímco po stránce obrazového a zvukového přepisu je možné řadit Osm hrozných k jedněm z nejlepších tarantinovek na BD, ne-li rovnou nejlepší, po bonusové stránce patří jednoznačně k nejhorším. Pouhé dva alespoň česky otitulkované bonusy (70milimetrový skvost a V zákulisí Osmi hrozných) dají dohromady necelých dvanáct a půl minuty. A co hůř, byly k vidění už před premiérou v rámci propagace. Zajímavější, než "co" říkají, je způsob, jakým jeden featurette zdánlivě zaměřený na techniku a druhý na herecké představitele "to" prezentují.Může se zdát, že v 70milimetrovém skvostu je určující technologie, ale primární je osoba Quentina Tarantina. Je to on, kdo se rozhodl film natočit v tomto formátu. Je to on, kdo často spolupracuje s kameramanem Robertem Richardsonem, který chtěl použít panavisioňácké čočky, protože přesně ty by se Tarantinovi mohly zamlouvat. Je to on, kdo je znalý filmové historie, a tak mu nestačil pouze daný formát, ale chtěl to spojit se způsobem uvádění příznačný pro sedmdesátky v 50. a 60. letech. A je to on, kdo do svých filmů od Pulp Fiction dál obsazuje Samuela L. Jacksona, který je "moderátorem" promo featurettu. Podobně ve featurettu V zákulisí Osmi hrozných se může zdát, že prim hrají (ehm) herci, ale o nich se mluví buď ve vztahu k jejich časté spolupráci s Tarantinem (Samuel L. Jackson, Tim Roth, Kurt Russell, Michael Madsen), nebo s ohledem na to, že ztvárňují postavy napsané tak dobře Tarantinem. (MS: 2/10)
ZÁVĚR:
Road show verze (zatím?) nebyla oficiálně ohlášena. S ohledem na to, že se dlouho slibované The Whole Bloody Affair u Kill Bill pravděpodobně nedočkáme nikdy a že double-feature verze Grindhouse je dostupná pouze v zahraničí, s českou edicí "roadshowácké" prodloužené varianty nelze dost dobře počítat. Disk má referenční obraz, který patří k letošním nejlepším přepisům, a především výborný film, který patří k tomu nejlepšímu, co Tarantino kdy napsal a zrežíroval. (MS) 












