Guy Ritchie si dal záležet na dobové stylizaci, okázale se vyžívá v retro atmosféře, retro módě, retro technologiích, retro autech a retro barvách a hraje si s žánry. Když se na sebe podívají dva nepřátelé, kamera zabere detail jejich očí a ozve se westernový hudební motiv, všechno je parodií sebe sama. Spousta scén záměrně probíhá jinak, než byste čekali. Spousta scén je osvěžující v neokoukaném přístupu – např. na honičku v motorových člunech je po celou dobu nazíráno z pohledu postavy, která opodál sedí v autě a nevzrušeně svačí. Písničky jsou utnuty v okamžiku výhružného zdvižení prstu, klíčové scény se odehrávají se ztišenými dialogy, aby se k nim film později mohl vracet, mluví se tu anglicky, německy, italsky a rusky. A jak je u Ritchieho zvykem, film má místy hodně rychlé tempo, obsahuje flashbacky a klipové sekvence a hodně se v něm stříhá a přestříhává. A je to zábava.

 

Ona zábava přitom plyne hned z několika zdrojů. Prvním je samotný způsob, jakým Ritchie k režii filmu přistoupil – s nadhledem, odlehčeně, nenáročně, a přitom promyšleně, důvtipně, chytře a vyžadujíce pozorného a alespoň trochu přemýšlivého diváka. Druhým je zápletka, v jejímž průběhu dojde k nejméně tuctu zvratů. Mnohokrát se ukáže, že ne všechno je takové, jaké se to zdálo být, že někdo na někoho něco ví a něco neví, že někdo šije na někoho špinavou boudu a někdo tahá někoho za nos. Že někdo někoho podrazil, ale dotyčný tušil, že bude podražen, a tak si předem připravil podraz na druhou, ale nepočítal s tím, že na něj bude čekat podraz na třetí, a tak dále. V podobně orientovaném nedávném snímku Focus to nefungovalo, tady to funguje docela dobře.

Třetím zdrojem jsou vztahy mezi postavami, především pak mezi oběma agenty. Ti se mezi sebou neustále trumfují, předhánějí a špičkují. Jde ale o úplně jiný druh hašteření, než jaký předváděli Sherlock Holmes a doktor Watson – ti byli jako dvě prskavky, co na sebe navzájem házely žhavé jiskřičky, zatímco Solo a Illya jsou spíš jako dva skalní obři, co do sebe narážejí a házejí po sobě kamení. Jak k nim zapadá postava Gaby (na to, že má být obyčejná holka z dílny, tak její vizáž supermodelky nepůsobí zrovna dvakrát přesvědčivě), bych ponechal stranou. Rozhodně nejde o milostný trojúhelník – Solo by s ní klidně mohl něco mít, ale nechce, zatímco Illya by s ní něco měl rád a ona by si také dala říct, ale vzniklé okolnosti jim vztah zřejmě neumožňují (i když jsem nepochopil proč).