Moore tu podle bestselleru neuroložky a spisovatelky Lisy Genovy ztvárnila profesorku lingvistiky na Columbijské univerzitě v New Yorku doktorku Alice Howland, padesátiletou ženu a matku tří dětí, nejstarší Anny (Kate Bosworth), Lydie (Kristen Stewart) a Toma (Hunter Parrish). Jejího manžela Johna Howlanda hraje Alec Baldwin. Alice se od doktora Benjamina (Stephen Kunken) dovídá, že trpí prvními příznaky raného stádia Alzheimerovy nemoci, s čímž se musí jak ona, tak i její rodina nějak vypořádat. Pořád jsem to já se odvíjí chronologicky od zjištění diagnózy nemoci, kterou Alice získala dědičně přes první příznaky (ztráta orientace, ztráta paměti), které se postupně a jistě zhoršují. Glatzer s Westmorlandem zaznamenávají progres Aliciny choroby věcně dokumentaristicky, civilně bez zbytečných sentimentálních výlevů a násilného ždímání slz. Daří se jim v rámci možností držet hranic dobrého vkusu a příliš nepodléhat kýčovitosti, která v podobném typu filmů vždy hrozí (vzpomeňte na přeslazenou Cenu za něžnost). Jejich suše "klinický" styl neudělal z jejich filmu velké hollywoodské drama, ale spíše komorně laděný civilní rodinný snímek ve stylu Marvinova pokoje, což není výtka, ale pozitivní konstatování.
Jak již bylo předesláno hned v úvodu, filmu dominuje herecký výkon jeho hlavní představitelky Julianne Moore. Alice je z toho typu rolí, které, řečeno s nadsázkou, vám Oscara získají bez ohledu na to, jak ji zahrajete. Moore je pochopitelně znamenitá herečka, která byla již předtím čtyřikrát nominována na Oscara a právě tato role jí jejího prvního Oscara z páté nominace konečně přinesla, a nikoliv neprávem. Docela snadno si ale lze představit v roli Alice celou řadu jiných hereček, které by Alice mohly a zahrály jinak, ale Oscar by je stejně jako v případě Moore určitě neminul. Podobně jako v případě jejího "kolegy", anglického herce Eddie Redmaynea, americká Akademie je více než nakloněná hereckým výkonům, které ztvárňují jakýmkoliv způsobem hendikepované osoby, čímž nikterak nesnižuji výkon Julianne Moore.Nutno ale vyzdvihnout i vedlejší herecké výkony, bez nichž by ten hlavní nevyzněl tak silně. Za zmínku stojí zvláště Alec Baldwin, který se tu před kamerou sešel se svou "starou" partnerkou ze seriálu Studio 30 Rock. Bývalý známý bouřlivák předvádí tlumený civilní výkon přesně korespondující s režijním stylem a vytváří ideální herecké podhoubí pro Moore. Z ostatních zaujme ještě "problémové dítě" v podání "twilightové" Kristen Stewart.
Pořád jsem to já je typickým příkladem malého filmu, jehož hlavní hodnota tkví spíše než v boření filmových hranic v "osvětové" filantropické stránce, s jakou vrhá světlo na stinné stránky lidského života, mezi něž patří i tato zákeřná nemoc. O to zákeřnější, že si ji člověk sám nevybírá, ale dostává ji "darem". Není ani prvním, ani posledním filmem o Alzheimerově nemoci, ale za vidění určitě stojí. PS: Film Pořád jsem to já původně nebyl plánován mezi české kinopremiéry. Oficiální datum české kinopremiéry 16. dubna získal nepochybně právě díky oscarovému ocenění hlavní představitelky.
