V roce 1999 vzbudil v Japonsku velký poprask román debutujícího Koushuna Takamiho s názvem Battle Royale, který byl nelichotivou vizí budoucnosti země zapadajícího slunce. Bylo tak jen otázkou času, kdy vznikne jeho filmová adaptace. Té se hned o rok později zhostil doma přímo legendární, za hranicemi však takřka neznámý Kinji Fukasaku, který později prohlásil, že mu děj připomínal jeho mládí, kdy jako patnáctiletý musel pracovat v muniční továrně. V červenci 1945 se podnik dostal pod dělostřeleckou palbu a děti nemohly nikam utéct, takže se navzájem chránily vlastními těly. Ti přeživší navíc později byli nuceni těla svých zemřelých kamarádů odklidit. V tu chvíli všem došlo, že japonská vláda ohledně druhé světové války lhala a do jejich myslí se na dlouhá léta vkradla nenávist k dospělým.

A je pravda, že příběh Battle Royale je hodně podobný. Odehrává se v blíže nespecifikované budoucnosti, kdy se Japonsko potýká s obrovskou nezaměstnaností, dospělí ztrácí autoritu a děti zcela rezignují na docházku do školy. Proto přichází vláda s tzv. zákonem BR - každý rok je náhodně vybrána jedna třída, která je odvezena na odlehlý ostrov, kde se její členové musí vzájemně pozabíjet, dokud nezůstane naživu jeden jediný, který je vítězem celé hry.

S odstupem času je fascinující, jak moc je celý snímek nadčasový a paradoxně nejspíš ještě aktuálnější než v době svého vzniku. Fukasaku se s divákem opravdu nijak nemaže a od začátku mu dávkuje hodně hutnou a nepříjemnou atmosférou, z níž hmatatelně cítí, že tady se nebudou dít hezké věci. Celá první hodina je výborná a napínavá a jejím předčasným vrcholem je bezmála geniální a nepředvídatelná scéna se skvěle ironickým instruktážním videem, která naznačí, že se s nikým nebude jednat v rukavičkách.

Mnozí kritizují tvůrcův chladnější přístup, kdy vše vypráví s odstupem a film vysloveně nemá hlavního hrdinu, za sebe ale mohu napsat, že mi k filmu zcela přesně sedl, protože divák si nemůže být jist tím, kdo bude příští obětí a s nikým se nemůže úplně ztotožnit. Může si tak připadat jako nezúčastněný pozorovatel, což se ke konceptu jakoby reality show náramně hodí. Režisér ještě vše podmalovává částečně původní hudbou Masamichiho Amana, často si ale vypomáhá trefným použitím notoricky známých klasických skladeb, které mnohdy získají nový rozměr.

Samostatnou kapitolou pak zůstávají akční scény, které vyvolaly velký rozruch a staly se hodně diskutovanými. Je nezpochybnitelnou pravdou, že autor zvolil silně naturalistické řešení a akce je vskutku dost brutální a nekompromisní, takže tu nechybí useknuté končetiny, explodující hlavy, přesekané tepny atd. Jsou navíc výborně natočeny, takže si není nač stěžovat. Zároveň je ale na nich vidět veliká nadsázka a to, jak Fukasaku celý film myslel s nadhledem a záměrně je tzv. přepálil. A ačkoli primárně nejde o horor, bývá snímek často označován jako slasher, protože mrtvých a různých způsobů zabití je tu dost a dost. 

Pro neasijského diváka může být problémem orientace v postavách, protože všechny vypadají pro necvičené oko víceméně stejně a vzhledem k tomu, že je až na jedinou výjimku nehrají slavní herci, může v nich čas od času nastat zmatek. Onou výjimkou je i u nás dost známý Takeshi Kitano, jenž si roli učitele a vedoucího celého programu viditelně užívá, i když tu zas není tolik a v akci se bohužel objeví ještě méně. Pokud vám ale obecně vadí expresivní asijské herectví, nemusíte se bát, protože zde je ho jen minimum a je tím pádem zcela snesitelné. 

Objektivně řečeno je fakt, že druhá polovina už nemá takové grády a tempo, nelze si nevšimnout několika dějových děr (jak je možné, že když je zákon BR tak stěžejní, mladí lidé ho neznají) a koncept celého programu není zcela vysvětlen. Nejvíc asi zamrzí absence lepší a uspokojivější pointy, která je vesměs jen naznačena a ztrácí se v množství dalších informací a příliš ji neosvětlí ani dvě requia, která předchází závěrečným titulkům. Potenciál myšlenky tak asi nebyl úplně vytěžen, na druhou stranu k tomu ale moc nechybělo.

Osud filmu nebyl a dodnes není jednoduchý. Vyvolal debaty a diskuze ohledně násilí v médiích, bylo o něm otevřeně diskutováno na půdě japonského parlamentu a někteří konzervativní politici ho dokonce obvinili z toho, že může za novou vlnu zločinů spáchaných mladistvými. Japonské reakce bývají přirovnávány k těm, které se děly v Británii po premiéře dalšího kontroverzního filmu, Kubrickova Mechanického pomeranče. V USA nebyl BR jedenáct let oficiálně distribuován (s výjimkou několika projekcí na různých festivalech), což může souviset i s tím, že testovacímu publiku byl pouštěn nedlouho po nechvalně proslulém masakru na střední škole v Columbine a byl tím pádem jednoznačně zamítnut. V Německu je dokonce stále přísně zakázán.

Evidentně ale inspiroval spousty hollywoodských tvůrců od Quentina Tarantina po Edgara Wrighta a nejnověji můžete jeho stopy najít v mnohem korektnější sáze Hunger Games. Knižní variací budiž třeba výborná novela Jasutaka Cucuie Peklo, kde podobné hry nehrají studenti, nýbrž důchodci, čili další sociálně problémová skupina. Jeden čas se dokonce uvažovalo o hollywoodském remaku, naštěstí z něj ale sešlo a doufejme, že už k němu nikdy nedojde (ovšem třeba nějaký nízkorozpočtový remake v režii Paula Verhoevena bych si možná dal líbit, protože tahle podvratná látka je přesně pro něj).

V roce 2003 se pak film dočkal pokračování s podtitulem Requiem, které ale bohužel bylo silně poznamenáno tím, že Kinji Fukasaku trpěl rakovinou prostaty. Film, na němž pracoval z posledních sil, už bohužel nestihl dokončit a práci převzal jeho syn Kenta Fukasaku, který se nepotatil a výsledkem byla jen sotva průměrná akční tuctovka. Legendární jednička tak zůstala nepřekonána. 

Originální trailer Battle Royale / Batoru rowaiaru