V coloradském hlavním městě Denveru se 28. srpna 1962 narodil David Andrew Leo Fincher. Jeho matka byla sestrou na psychiatrii, kde se specializovala na drogově závislé, jeho otec, který roku 2003 zemřel na rakovinu, pracoval v magazínu Life. Stejně jako jiní jeho kolegové, začal David natáčet první filmy, k nimž ho inspiroval legendární western Butch Cassidy a Sundance Kid, na osmimilimetrovou kameru.

Jeho filmové začátky jsou spjaty se studii Korty Films, kde pracoval na tricích na u nás neznámém animáku Twice Upon a Time, a Industrial Light & Magic, kde byl pro změnu účastníkem tvorby komerčních hitů Star Wars: Epizoda VI - Návrat Jediho a Indiana Jones a chrám zkázy. V roce 1984 natočil reklamu pro American Cancer Society, kde zobrazil lidský plod kouřící cigaretu. Tento spot zaujal mnoho producentů v Los Angeles a prakticky hned se mu začaly hrnout nabídky na další reklamy a hudební videoklipy. Když začal cítit, že by se režii mohl věnovat profesionálně, přidal se k produkční společnosti Propaganda Films, u níž začínali třeba i Michael Bay, Michel Gondry, Alex Proyas, Spike Jonze a další.

Jestliže chceme definovat jeho režijní styl, z jeho debutu se toho moc nedozvíme. V roce 1992 sice dostal na starost zdánlivě vysněný projekt - Vetřelec³, který se zdál být splněným přáním, protože prvního Vetřelce uvádí mezi svými inspiračními zdroji - jenže skutečnost byla diametrálně odlišná. Fincher byl k realizaci přivolán až v průběhu produkce, navíc neměl k dispozici hotový scénář ani dost času na přípravu. Musel tedy spoustu scén přepisovat za pochodu a ukázalo se také, že producenti v něho nemají až takovou důvěru, jak tvrdili, protože mu neustále "stáli za zády", zpochybňovali jeho rozhodnutí a prakticky mu dost věcí přímo nařídili. Nepříjemně se začal navyšovat i rozpočet filmu a tlak na tvůrce byl obrovský. Poté, co mu studio přikázalo zkrátit stopáž a zařadit do snímku rodícího se vetřelce z hrudi Ripley, Fincher z filmu odstoupil.

Výsledná podoba je tak sestříhána studiem a s původní Fincherovou vizí nemá moc společného. S 20th Century Fox se režisér vlastně nikdy neusmířil, k filmu se dodnes nehlásí, a když v roce 2003 vyšla kolekce Alien Quadriology s prodlouženými verzemi všech filmů, odmítl jakoukoli účast, takže ho neuslyšíte ani v komentáři ani v žádném dalším dokumentu. Tzv. director´s cut vychází z jeho poznámek, které si dělal během natáčení, rozhodně ale nelze tvrdit, že je to jím původně zamýšlená podoba, prý k ní má ovšem hodně blízko. Můžeme každopádně říci, že z jeho pozdějších trademarků tu je rozpoznatelná snad jen temná a depresivní atmosféra.

Za plnohodnotný a určující debut tak můžeme považovat až temný thriller Sedm z roku 1995, který naplno odhalil, co bude pro Finchera později ikonické. Už v této dnes už klasice je jasně vidět, jakým směrem se bude jeho tvorba ubírat. Důraz tu klade jednak na precizně vykreslené prostředí anonymního amerického města, těžce depresivní a bezvýchodnou atmosféru, kterou korunuje neustálý déšť a také na silné hrdiny ať už kladného, nebo záporného spektra.

Jak oba policisté, tak ďábelský pachatel jsou silnými osobnostmi, jejichž vztah se pohybuje v mezích vzájemného pohrdání, fascinace, nadřazenosti a nenávisti. Jejich společné scény patří k nejpůsobivějším momentům filmu. Již tady si lze ale všimnout, že režisér klade důraz na velmi přesné herecké obsazení (a to i těch zdánlivě podřadných rolí), syrovost, realističnost a naprostou naturalističnost jak u zobrazených vražd, tak i u akce, která má do hollywoodské atraktivity hodně daleko.

V neposlední řadě tu dává (zatím jen decentně) najevo, že v jeho filmech se nebude nikam spěchat, všechno bude vyprávěno pomalu a půjde spíš o hru s divákem, kterému odhalí jen to, co potřebuje a dále nechá působit jeho představivost a intelekt. Je tu znát, že přesně ví, co chce a kam chce diváka dostat, což se mu daří naprosto výborně. Nechá ho pátrat společně s policisty, aby mu posléze odhalil, že bez přiznání by na vraha nikdy nikdo nepřišel a vše nechá vygradovat do emotivního konce, který se zahlodá hluboko do mysli. Navíc naznačuje, že mu je vlastní i určitý přesah, v tomto případě znázornění moderního světa jakožto novodobého pekla. O filmu můžete přemýšlet hodně dlouho a můžete se i bavit hledáním toho, co souvisí s číslem sedm.... I to je specifické pro jeho tvorbu.

Většinu toho potvrdil v dalších dvou počinech, thrillerech Hra a Klub rváčů, které jsou založeny znovu na rafinované hře s divákem, propracovaném příběhu, zajímavých a nejednoznačných postavách a promyšlené zápletce. Zatímco první jmenovaný lze chápat jako jakési extrémní zamyšlení nad tím, jak obohatit život člověka, který už všechno má, druhý je kritikou soudobé společnosti a konzumního a povrchního stylu života. Oba mají společné i to, že vrcholí méně (Hra) a více (Klub rváčů) šokující pointou, která zejména u adaptace Palahniukova románu zcela mění náhled na uplynulé minuty.

Úkryt z roku 2002 je dnes tím nejméně vzpomínaným režisérovým počinem a nutno objektivně přiznat, že oprávněně. Vyjma první zhruba půlhodinky, v níž uvidíte fantastické kamerové průlety a některé zajímavé scény, je totiž film bohužel dost předvídatelný, plný klišé a příběhově nenápaditý. Nebýt výše zmiňovaného začátku a toho, že v centru dění je tentokráte silná ženská postava, Finchera by tu hledal málokdo. V dnešním kontextu ho lze ale chápat jako jakousi jeho tvůrčí "mezistanici"

Následující dvě díla, krimi Zodiac a drama Podivuhodný případ Benjamina Buttona, totiž naznačila lehkou změnu stylu a připravila diváky na to, jak budou režisérovy filmy vypadat v dalších letech. Místo progresivního tvůrce s klipovitými střihy a svěžím tempem se najednou divákům představil "vyzrálý" tvůrce, který si zakládá na každém záběru, vyhrává si s detaily a nikam nespěchá. Touha po hře s publikem, promyšlené příběhy a zajímavé postavy ho naštěstí neopustily, takže šlo jen o to smířit se s tím, že zatímco jeho předchozí filmy byly většinou plné emocí a stopáží se vešly do dvou hodin, od roku 2007 zkrátka Fincher vypráví ještě pomaleji, od svých charakterů si uchovává značný odstup (jakoby chladný vypravěč) a délka neklesne pod dvě a půl hodiny.

A tato charakteristika platí pro všechna jeho následující díla (včetně aktuální Zmizelé), takže už nemá smysl se tady o nich nějak podrobně rozepisovat. To ostatně udělaly oba díly našich průvodců (první a druhý), kde se dozvíte vše potřebné a definitivně se přesvědčíte o tom (pokud tedy o tom ještě nějakým zázrakem přesvědčeni nejste), že David Fincher patří k nejlepším filmařům současnosti. 

Krátká montáž z filmů Davida Finchera