V roce 1968 se diváci poprvé seznámili se světem blíže nespecifikované budoucnosti, v níž převzaly nadvládu inteligentní opice, které si z nemnoha zbývajících lidí udělaly své otroky. Pro čtenáře knih nešlo o nic nového, protože Planeta opic byla přímou adaptací stejnojmenného románu francouzského autora Pierra Boulleho, který dal světu už jednu legendu - válečný román, na jehož základě vznikl úspěšný a oceňovaný Most přes řeku Kwai. Vraťme se ale k Opicím.

Pro ty, kteří by snad neznali ústřední zápletku, její krátké připomenutí - trojice astronautů George Taylor, John Landon a Dodge se probere z dlouhé a hluboké hibernace a zjistí, že jejich kosmická loď havarovala a je totálně zničená. Všichni se vydají na průzkum neznámé krajiny a pokouší se pochopit, kde se to octli. Netrvá dlouho a dojdou k poznání, že přistáli na planetě, kde vládnou inteligentní opice. Ty už o jejich existenci vědí a Taylora se jim podaří odchytit a uvěznit. Ostatní se mu pokouší pomoci a osvobodit ho. Netuší ale, že je čeká strašlivé odhalení.

Práva ke zmiňovanému románu zakoupil producent Arthur P. Jacobs ještě předtím, než v roce 1963 vyšel. Vzhledem k tomu, že ale neměl žádné jméno ho studia postupně odmítala. Až když si zhruba o rok později získal určité renomé, podařilo se mu přesvědčit tehdejšího viceprezidenta 20th Century Fox Richarda D. Zanucka, aby jeho vysněný projekt zrealizoval.

Pod první verzí scénáře byl podepsán Rod Serling, jenže nakonec byl z několika důvodů odmítnut, tím hlavním byl však ten, že technologicky vyspělá opičí společnost v jeho podání by náklady na film extrémně zdražila. Vše se dostalo rukou Michaela Wilsona, jednoho z těch, kteří se dříve ocitli na černé listině kvůli podezření z vyznávání komunismu, který původní scénář přepsal tak, aby byl rozpočet o poznání nižší. Upravil hlavně dialogy a děj umístil do mnohem primitivnější komunity. Šokující konec, jenž patří k hlavním trademarkům filmu a jednomu z nejzásadnějších v kinematografii vůbec, tedy ponechal a jeho jediným autorem je Serling.

Aby producenti definitivně přesvědčili studio, že film stojí za investici, natočili krátké testovací scény, kde dokonce použili už první vzhled opičího makeupu. Zajímavé je, že v těchto scénách už se objevilo prakticky kompletní hlavní obsazení, které se už potom nezměnilo. Charlton Heston byl tak jakožto hlavní hvězda spojen se snímkem již od začátku. Jediným, kdo posléze v konečném obsazení chyběl, byl Edward G. Robinson, který měl hrát Dr. Zaiuse, jenže kvůli dlouhému líčení a natáčení nakonec odmítl a byl nahrazen Mauricem Evansem. Zajímavostí budiž to, že Linda Harrison, jež ztvárnila opici Novu, byla tehdejší přítelkyní Zanucka, který tvrdil, že s ní do této role vždy počítal, údajně jí ale byla oficiálně "přiklepnuta" až poté, co postupně odmítly Ursula Andress, Raquel Welch a Angelique Pettyjohn.

Když byl projekt konečně schválen, okamžitě se začalo s realizací. Režie byla svěřena Franklinu Schaffnerovi, jemuž tímto počinem započala jeho nejlepší éra. Natáčení probíhalo od 21. května 1967 do 10. srpna téhož roku v drtivé většině na různých místech státu Arizona. Náročné bylo snad pro všechny, protože nasazování opičích masek trvalo celých pět hodin a v rámci urychlení prací si je herci nesundávali a stravovali se pomocí brček a jiných pomůcek, dokonce se traduje i to, že představitelé jednotlivých ras se spolu v pauzách vůbec nebavili a záměrně se separovali. 

Výsledek nicméně stojí za to a dodnes jde o pro někoho možná překvapivě výtečně fungující a nadčasový snímek. Dnešního diváka upoutá neradostnou, ale ne až tak nereálnou vizí budoucnosti, výtečnou kamerou, která se vysloveně "mazlí" s jednotlivými záběry a úhly pohledu a také atmosférickou a "nervózní" hudbou Jerryho Goldsmithe. Vyzdvihnout se musí i parádní herecké výkony, jimž sice dominuje charismatický Charlton Heston, rozhodně si ale nekrade film pro sebe, protože všechny opice jsou zahrány uvěřitelně, a to včetně původně modelky Lindy Harrison, jež bez problémů vše uhrála jen pohledem. Třešínkou na dortu pak je již zmiňovaná geniální pointa, která neztrácí nic ze své mrazivosti, ani pokud ji znáte. 

Snímek se těšil a doposud těší velké oblibě publika i kritiků a patří k nejlepším nejen ve svém roce, ale vůbec, o čemž svědčí i to, že byl v roce 2008 časopisem Empire vybrán do kolekce 500 nejlepších filmů všech dob. Při rozpočtu necelých šesti milionů dolarů vydělal zhruba třiatřicet, což je také velký úspěch. John Chambers navíc za své masky obdržel čestného Oscara, neboť tehdy se v této kategorii cena ještě neudělovala. U nominace tak pouze zůstalo u kostýmů a hudby. 

Úspěch filmu pak pochopitelně vyvolal další pokračování (Do nitra Planety opic, Útěk z Planety opic, Dobytí Planety opic a Bitva o Planetu opic), která už ale díru do světa neudělala a měla silně sestupnou kvalitativní tendenci. Dokonce vznikly i dva seriály (Planeta opic z roku 1974 a animovaný Návrat na Planetu opic z roku 1975), které ale měly velmi krátké trvání. Příliš neuspěl překvapivě ani Tim Burton se svým takřka doslovným remakem, který sice vydělal výrazně přes tři sta milionů dolarů, dodnes je ale jeho fanoušky i odborníky považován za to vůbec nejhorší, co kdy natočil. 

Zdánlivě mrtvou sérii tak až před třemi lety oživil prequel s názvem Zrození Planety opic, od něhož nikdo moc neočekával a výsledek všechny překvapil a stal se zjevením tehdejší blockbusterové sezóny. V něčem podobném bude zřejmě pokračovat i letošní pokračování Úsvit planety opic, které je považováno za ještě lepší. Pokud se budou tvůrci tohoto trendu držet dál, závěrečný díl plánované trilogie by mohl všechno pěkně uzavřít. Těšme se na to.

Originální trailer filmu Planeta opic / Planet of the Apes