Při pročítání recenzí a různých reakcí na pokračování filmu Bony a klid se kromě vesměs negativní kritiky objevují názory, že se jedná o zbytečný film, který postrádá smysl. V tomto článku se pokusím ukázat, že se o zbytečný film nejedná, ale naopak jde o producentskou strategii agentury Nogup, která tím navazuje na současný trend pokračování úspěšných filmů ze 70. až 90. let a trefuje se svým tématem do současné nálady komerčního publika. Zároveň přes neotřelou a věhlasnou propagaci láká co nejvíce diváků do kin, a navazuje na podobné mediální PR svých předchozích filmů. Zabývat se tedy budu aspekty produkce a propagace, které – mimo jakékoli hodnotící rámce samotného díla – dávají filmu význam a smysl. V posledních letech se v české kinematografii objevují tendence přijít na trh s pokračováním nějakého klasického – a většinou populárního – díla z dob 70., 80. a 90. let, která se již nyní mezi filmovými diváky považují za kultovní. Jde o filmy Dívka na koštěti (1971), Sněženky a machři (1982), Bony a klid (1987) a Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992). Všem čtyřem filmům se v posledních letech dostalo pokračování, o kterém si spíš než o jeho nutnosti vzhledem k prvnímu dílu nebo poptávce mezi diváky, můžeme myslet, že jde o snahu dostat diváky do kin pomocí věhlasnosti původního díla. Sice mnoho diváků takové pokračování může automaticky zamítnout, nicméně své diváky si dané filmy vždy najdou. Např. pokračování Dívky na koštěti Saxána a Lexikon kouzel (2011) mělo 184 053 diváků, druhý díl Sněženek dokonce 264 087 diváků.

Problém pak nastává s uměleckou hodnotou daných filmů, ale např. režie pokračování Dědictví se ujal Robert Sedláček, který je v rámci české kinematografie považován za umělecky hodnotnějšího tvůrce. Bony a klid 2 již takové ambice očividně nemá, ale navazuje na tuto novou tradici a přináší na plátna pokračování úspěšné vekslácké komedie. Zajímavé je, že producentské duo ve složení Zdeněk Kubík a Jiří Jurtin k návratu přivedlo velkou část herců z původního dílu, včetně všech důležitých postav a k režii pustilo i režiséra prvního dílu Víta Olmera, který zároveň napsal scénář. Spíš než snahu díky tomu navázat na úspěch původního filmu to lze považovat za marketingovou strategii, která bude dobře fungovat především pro diváky prvního dílu, kteří si budou chtít připomenout herce z prvního filmu a vidět např. jak zestárli.

O tom hovoří i trailer, který je na tomto konceptu postaven. Využívá jednak zprofanovanou hudbu skupiny Frankie Goes to Hollywood, která provázela první díl, a pomocí stejných herců, které trailer signifikantně připomíná, navozuje vzpomínky na film z roku 1987. Při sledování propagační kampaně, která je již tradičně v podání agentury Nogup velká a místy agresivní, lze vypozorovat další prvky zacílení nalákat do kin co nejvíce diváků. Navíc film se zaměřuje na dvě skupiny lidí - jednak je to starší generace, která na filmu Bony a klid vyrůstala a má si jít do kina zavzpomínat na staré hrdiny, a zároveň moderním vzezřením a výběrem dvou mladých a atraktivních herců (Jakub Prachař a modelka, bývalá Miss a neherečka Gabriela Kratochvílová), se pokouší přilákat i mladší generaci.

Navíc téma filmu hovoří o tom, že bývalí veksláci se v podstatě nezměnili a nyní mají vysoké funkce nebo velmi dobře placenou práci a jsou stále při penězích. A zároveň podvádí. Narativ filmu potom sleduje i podobnou dějovou linii jako jednička, kdy Prachař svým způsobem nahrazuje hlavního hrdinu prvního filmu a Roman Skamene jako jediný z bývalé party zůstává na ulici a láká Prachaře do podvodných kšeftů. Film se navíc trefuje do současného trendu nadávání na kmotry, kteří zpronevěřují evropské dotace, studenty humanitních oborů, kteří si nemohou najít práci, nebo skupinu Anonymous jako rebely proti systému. Film ale tuhle problematiku nijak hlouběji nezkoumá a podává ji velmi populistickým způsobem, přesně pro nenáročného diváka, který uvítá „zobrazování reality“ na plátně kin.

Abych si obhájil tvrzení, že se film zaměřuje na nenáročného diváka (kterého si definuji přibližně jako člověka, který má rád české populární filmy a do kina chodí párkrát do roka), ukážu některé aspekty propagační kampaně. Hlavním sponzorem filmu je televize Prima, na jejíchž stránkách vyšlo několik článků o vzniku tohoto filmu, většinou šlo o přepis presskitů nebo připravených rozhovorů. Film se navíc snažil vyvolat i pobouření a zaujmout skandály, na které se chytají především bulvární média. Jedním z takových je falešné video, kde producent filmu Zdeněk Kubík předává kufřík s úplatkem recenzentovi Františku Fukovi, aby napsal na film pozitivní recenzi. Dalším takovým pokusem pak byla slavnostní premiéra, která se nekonala v kině, ale netradičně v hokejové aréně. Už jen tímto krokem o sobě dal film opět vědět, ještě navíc na promítání nedorazil hlavní herec Jakub Prachař, údajně kvůli přítomnosti Ivana Jonáka, který byl nedávno propuštěn z vězení. Ať už jsou jeho důvody jakékoli – a pro účel této práce nejsou podstatné - snahou bylo opět vyvolat diskuzi.

Podobných afér okolo filmů produkční agentury Nogup je mnoho, už samotná propagace jejich snímku Babovřesky (2013) vyvolala v mediální sféře velkou diskuzi trvající téměř tři týdny, což je samo o sobě luxusně dlouhá doba, aby se mluvilo o jednom českém filmu. Ať už se diskutovalo o čemkoli a mnohdy o Babovřeskách negativně, vždy šlo o promo k filmu. To je ale samotným cílem producentů, což lze i v případě Bony a klid 2 vyčíst z facebookové stránky, kam správci profilu sdílejí ohlasy z negativních recenzí rovnou s odkazem. Pod nimi pak vznikají vášnivé diskuze uživatelů, které upozorňují na samotný film. Objeví se i komentáře, ve kterých se uživatelé přiznávají, že např. na film Babovřesky šli jen díky oné diskuzi, která okolo filmu několik týdnů panovala.

Nabízejí se pak další otázky, zdali třeba Nogup záměrně netočí tak špatné filmy, které kritika nenávidí a uživatelé fanouškovských databází se předhánějí v udělování „odpadů“, aby právě vznikala okolo filmů taková diskuze, která vždy přesvědčí mnoho lidí film v kině zhlédnout, popř. si později koupit DVD. Navíc s perfektně zvládnutou propagační kampaní je mediální haló okolo jejich filmů v českém prostředí ojedinělé. S tím pak souvisejí otázky dlouhodobé strategie firmy, zda pracují s nějakými výzkumy publika, popř. využívají zkušeností z produkce hudebních koncertů a jiných velkolepých akcí (např. Alexandrovci nebo koncerty Lucie Bílé). Lze tedy hovořit o tom, že producentům filmů jde primárně o zisk a umělecká hodnota filmů je nezajímá, navíc co hůř, možná ještě záměrně vyrábí špatné filmy, které budou recenzenti a fanoušci filmu nenávidět.

Ačkoli tedy nenávistné kritiky hovoří o zbytečnosti filmu, při pohledu na produkční proces a propagaci filmu je možné vypozorovat návaznost na fenomén výroby pokračování filmů ze 70. až 90. let, jako byly Saxána, Sněženky a machři, Dědictví nebo právě Bony a klid, které vždy v médiích vyvolávají otázky o své potřebnosti, čímž ale získávají potřebné PR. Navíc společně s agresivní kampaní agentury Nogup, která se snaží vyvolávat v bulvárních médiích skandály, a při znalosti jejích předchozích filmů, dostává film Bony a klid 2 už mnohem jasnější podobu a v tomto nabízeném kontextu se zbytečným filmem nejeví, jen je reakcí na nový fenomén pokračování starších filmů a výsledkem strategie své produkční firmy. 

Úplatek za recenzi na film Bony a klid 2