Komediální drama americké režisérky Jill Soloway Afternoon Delight představuje současnou tvář amerického nezávislého filmu. Stojí tato "nezávislárna", která zaujala samotného Quentina Tarantina, za zhlédnutí?
Ano, asi bude nejlepší napsat hned v úvodu, že o objevení tohoto filmu pro širokou diváckou obec se zasloužil
Quentin Tarantino, který ho zařadil mezi svých deset nejlepších filmů minulého roku. Nebýt jeho záliby v každoročním sestavování svých filmových favoritů, nejspíš bychom o režisérském debutu chicagské rodačky
Jill Soloway ani neslyšeli. Přesto není ve světě filmu, potažmo televize naprostým nováčkem. Její jméno je spojeno například s televizním seriálem z dílny HBO
Odpočívej v pokoji, na němž se podílela jako scenáristka a spolu s dalšími za něj byla třikrát nominovaná na cenu Emmy. Svůj celovečerní režisérský debut
Afternoon Delight představila tam, kde se nezávislému filmu daří nejlépe, na festivalu Sundance, kde za něj získala cenu za režii.
Rachel (
Kathryn Hahn) je vysokoškolačka, která se chtěla stát válečnou novinářkou, ale svým plánům a ambicím nedostála. V současné době je ženou v domácnosti. Na první pohled je v manželství s Jeffem (
Josh Radnor), který navrhuje počítačové aplikace, šťastná. Mají spolu pětiletého syna Logana. Nicméně pod povrchem je Rachel nespokojená, což vysvítá i z toho, že navštěvuje psycholožku Lenore (
Jane Lynch), která však při jejich sezeních ventiluje i své vlastní problémy. Rachel se stýká s kroužkem svých přítelkyň, které žijí podobně pohodlný život "zoufalých manželek" jako ona. Stejně je na tom i Jeff, který se přátelí s muži svých ženských protějšků. Stojaté vody tohoto nepsaného, ale daného statutu quo jednoho dne zčeří mladá striptérka a "občasná sexuální pracovnice" McKenna (
Juno Temple), kterou si Rachel vyhlédne jako chůvu svého syna. Na ní se snaží uspokojit své vlastní nenaplněné ambice. Její snaha obrátí životy všech zúčastněných naruby a paradoxně jí ve finále i pomůže.
Afternoon Delight je svěžím závanem do už mnohokrát zpracované variace na téma "ona a on" a je příjemným překvapením, že v této zdánlivě vyčerpané, prakticky ale nevyčerpatelné oblasti, lze ještě přijít s neotřelým pohledem. Aniž by Soloway stála na té či oné straně, je z jejího filmu cítit silný a vyhraněný postoj, který navíc podporuje nekonvečním filmovým viděním. Zvláště si oblíbila narušování lineární vyprávěcí linie častými odbočkami ve formě flashbacků, nedělá jí problém ani dokumentární styl alà severská filmová škola (Lars von Trier nebo dánská režisérka Susanne Bier). Celou tuto záležitost má na to, že jde o režisérskou debutantku, pevně pod rukama a moc dobře ví, co a jak má a chce svým filmem říct. Zároveň její uvolněný a pozvolna gradující styl vytváří dostatek místa pro diváckou emocionální a myšlenkovou spoluúčast či případné porovnávání s vlastními zkušenostmi.
Solloway tu nenásilně pranýřuje několik nešvarů života průměrné Američanky, které v odlehčené a divácky oblíbené formě prezentují seriály jako
Sex ve městě či
Zoufalé manželky. Tato průměrná Američanka se neobejde bez své psycholožky, je nespokojená s údělem ženy v domácnosti stejně jako se svým sexuálním životem. Portrét její postavy Rachel, kterou tu věrohodně zahrála Kathryn Hahn, má ale obecnější přesah a univerzální platnost. Jde o typ člověka, který svou pokryteckou snahou pomáhat druhým maskuje své vlastní zoufale neuspokojené (ano i ty sexuální) potřeby a ambice.
Na druhé straně proti frustrované Rachel stojí postava sice jednoduché, ale v zásadě spokojené a hlavně daleko upřímnější a bezprostřednější McKenny. Na první pohled vypadá toto striktní rozdělení jako otřepané klišé. Jill Soloway se ale podařilo díky jejímu nekonvečnímu pohledu tuto skutečnost nejen zastřít, ale udělat z
Afternoon Delight i překvapivě zábavnou podívanou, aniž by přitom šlo o lehký druh komedie. Film nesklouzává ani do "prcičkovsky" laděných vod, k čemuž by mohla svádět přítomnost postavy striptérky McKenny. V závěru se Solloway zase vyhnula možnosti sklouznout k "atraktivní" scéně hromadného znásilnění alà barová sekvence ze
Znásilnění s Jodie Foster (na něž tam padne narážka ve "vedlejší", paralelně se odvjíjející scéně) a zvolila nenásilné, přesto působivé vyústění celé situace i filmu.
Už padla zmínka o uvěřitelném a přirozeném hereckém projevu Kathryn Hahn a v podobném duchu se nesou i výkony ostatních herců, z nichž stojí za vypíchnutí Josh Radnor jako její manžel. Oba se až na pár vypjatějších okamžiků drží civilního projevu. Vedle ústřední postavy Rachel vyniká Juno Temple v roli přímočaré a jen na povrchu afektované prostitutky McKenny, která lehce připomíná postavu prostitutky Lindy z
Mocné Afrodité Woodyho Allena, ale bez přehnané dikce a gest Miry Sorvino. Juno Temple jí hraje s přirozeným ženským půvabem bez zbytečného a trapného přehrávání.
Snad se se jménem talentované filmařky Jill Soloway v budoucnu ještě setkáme. Její režijní prvotina je velkým příslibem, že se nejednalo jen o výtečný a ojedinělý nebo náhodný film dnes už ne tak neznámé nezávislé režisérky.
Oficiální trailer k filmu Afternoon Delight