Pravda, karty v Pompejích nezvolil vůbec špatně – antika pořád táhne, vybuchující sopka neurazí nikdy, osud Pompejí zná každý a Kit Harington se může opřít o bezmeznou přízeň tisíců roztoužených divaček Hry o trůny. Přihoďte klasický milostný příběh a vzduchem poletující stříkance CGI lávy a o zábavu je postaráno. Přesto by Anderson právě na tyhle sázky na jistotu mohl potupně dojet. Pompeje jsou totiž ten nejprachsprostší vývar úplně ze všeho a ani se to nesnaží nijak maskovat. Nejen že až na příjemný finální moment jsou naprosto dokonale předvídatelné, ale ani recyklovaný příběhový materiál moc nevyužívají ve svůj prospěch.
Anderson se opět tasí s armádou šablon a plochých charakterů a sepisuje si tím další manifest kýčařiny a povrchnosti. Dějové linky i vývoj postav si šlapou přesně podle zajetých kolejí a archetypů a ani jednou se z nich nevychýlí. Chvíli vám připadá, že sledujete Gladiátora (Anderson zřejmě chyběl ve škole, když v náboženství brali „Nepokradeš!“, jinak si finální boj v aréně vysvětlit nedovedu), chvíli zase 2012, přičemž by se Pompeje vážně daly zredukovat na mix těchhle dvou, do očí ale bijí i jiné silné paralely (osobně jsem si jednou vzpomněl i na, ehm, Prvního rytíře).
Patosem tu navíc taky nikdo nešetřil, takže je nutno se předem připravit na Harringtonův drsňácký chraplák, vousaté hlášky a promluvy, kam se člověk podívá. Vztahy mezi postavami jsou jasně dané a hrát není moc co, takže ansámbl vlastně dělá nejlíp, když se zvlášť nesnaží, v čemž vyniká Harington, jelikož jeho švarný keltský jinoch Milo funguje nejlíp právě jako mlčenlivý a věčně zachmuřený mučedník (který má jen tak mimochodem asi nejvyrýsovanější six-pack posledních let). Většinu sympatií mu ale dost spolehlivě krade protivník/spolubojovník Atticus (Adewale Akinnuoye-Agbaje), klasický postupně se napravující cynik. Emily Browning bohužel přišla o svoje suckerpunchovské blonďaté culiky, čímž na její modrá očka připadá dvojnásobná odpovědnost uhranout pány, pořád ale dovede zahrát křehkou krásku spolehlivě a s lehkostí (na čemž má ovšem velký podíl to, že ona opravdu křehká kráska je).
A jako ústřední záporák se představuje... Kiefer Sutherland! Coby římský senátor Jack Bauer nejdřív působí trochu podivně, brzo si ale zvyknete, a pak musíte uznat, že mu tenhle zavilý šmejd jde dost slušně, dokonce do té míry, že byste si přáli, aby nebyl jen antagonistickou šablonou, ale dostal trochu lepší background a vývoj (upřímně bych se nezlobil, kdyby za dva roky Anderson natočil Pompeje 2: Zmrtvýchvstání senátora Corva). Z dalších herců vás možná překvapí Carrie-Anne Moss, kterou od dob Matrixů moc vidět nebylo, rozepisovat se o její omezené roli ale nemá moc smysl.
Herectví tu ostatně slouží hlavně jako vyplň čekání na to, až se Vesuv uráčí bouchnout a srovnat město včetně všech jeho obyvatel se zemí. Stane se tak souběžně s gradací příběhu, ten ale jako by se snažil držet krok s probíhající katastrofou, začne eskalovat až do mírně pochybných výšin (zlomení meče břišním svalstvem) a vrcholí dost předimenzovaně. 
Záchrana Pompejí jako filmu tak paradoxně spočívá v destrukci Pompejí coby města – smršť živlů vládne a rozmáchlá hollywoodská trikařina přeci jen ilustruje běsnící vulkán lépe, než chabé triky všech možných dokumentárních filmů. Trpí sice klasickým syndromem nepřehlednosti a mišmaše a místy až moc přiznává svoji digitálnost, rozjíždí ale dostatečně intenzivní variaci na peklo, takže to zvlášť nevadí. Problém je v tom, že lehkost, s jakou hlavní postavy uhýbají troskám a spolehlivost, s jakou jim záporné postavy uhnout nezvládnou, celé to inferno dost degradují.
Pompeje jsou přesně to, co jsme od Andersona čekali - skládačka všemožných klišé a výpůjček (až krádeží) z jiných filmů, které drží pohromadě díky neexistujícím ambicím a režisérovi, jenž je v prvoplánovosti kovaným mistrem. Ve své podstatě Pompeje ani nejsou vyloženě špatný film, hoví si kdesi kus pod průměrem a šťastně si předou, protože účel svojí existence plní – zvládají být přesně tím málem, které postačí znuděným davům jako výplň prázdného odpoledne. Rozumnější by ovšem bylo zůstat doma a oprášit DVD s Gladiátorem nebo takřka čímkoliv od Rolanda Emmericha, protože jediná věc zbytečnější než samotné Pompeje je jít na ně do kina.
