Íránský muž Ahmad (Ali Mosaffa) přijíždí do Paříže, kde žije jeho ex-manželka, kterou čtyři roky neviděl, a která se s ním chce rozvést. Marie (Bérénice Bejo) žije s dvěma dcerami, z nichž ta starší Lucie (Pauline Burlet) neschvaluje vztah své matky s novým přítelem, kterým je Samir (Tahar Rahim). Ten má manželku, která z neznámých důvodů vypila prostředek na čištění prádla a leží v kómatu. Také má syna Fouada, jenž se těžko adaptuje v rodině nové Samirovi známosti. Při dočasném soužití a setkání všech zúčastněných postav se odkrývá složitost jejich vztahů a vychází na povrch mnoho utajovaných skutečností. Minulost nese typické znaky stylu předchozího Farhadiho filmu a jeho režijního stylu. Jeho hlavní devízou je civilnost, kterou podtrhuje i "čistota" vizuální stránky a umně vybudovaná, respektive postupně se rozplétající zápletka, kdy nám tvůrce postupně odhaluje stále nové skutečnosti, které nám jednak pomáhají vrhnout světlo na motivace konání svých postav, na straně druhé onu skutečnost neustále prohlubují a komplikují. Pro získání větší míry civilnosti a autenticity tu Farhadi naprosto rezignuje na hudební složku. Jediná hudba, kterou nám ve filmu dopřeje, zazní až při závěrečných titulcích.
Kromě silného základu, kterým je Farhadiho promyšleně napsaný scénář, v němž dovedně kombinuje naprosté banality s komplikovanými motivacemi a pocity vyjadřovanými svými postavami, a jasné režijní vize, stojí Minulost, jak je u podobného typu filmů zvykem, především na hercích. Právě na nich je, aby dokázali přetlumočit všechnu tu komplikovanost a dvojjakost lidských emocí, myšlenek a motivací činů svých postav. Ústřední dospělá herecká trojice hraje přesně tak, jak daný příběh (a režisér) vyžaduje. Po většinu filmu jsou herci uměřeně civilní, naopak ve vypjatých momentech dokážou vhodně přitlačit směrem k větší expresi.Jedná se o film, který vyžaduje od diváka velkou míru soustředění a také jeho vstřícnost. Není to ani legrace (odlehčení humorem zde nenajdete), ani jednoduché vstřebat. Závěr filmu je velmi působivý a také hodně nejednoznačný a otevřený, podobně jako veškeré chování a složité motivace postav ve filmu, potažmo jako naše vlastní životy. V tomto směru asi tkví největší přednost jak Minulosti, tak režisérova ukázněného civilně realistického portrétování fikce, která je v jeho filmech k nerozeznání od skutečnosti.
Minulost je také filmem, který se nemůže a nebude líbit všem. Není také natočena proto, aby se líbila, ale aby byla myšlena a procítěna. Nakolik jí budete nakloněni, natolik bude ona nakloněna vám. Když jedna z postav říká, že se nechce zaobírat minulostí, ale že důležitá je přítomnost, je to sice jednoduchý závěr a také pravda, nicméně právě k podobně jednoduchým pravdám se většinou dostáváme složitou (životní) cestou. Tak jako je tomu v Minulosti. 
