Poslední dobou se zdá, že nejvýraznějšími americkými propagačními strategiemi, které dokážou připoutat pozornost tisku (a tím pádem i odborné a laické veřejnosti), je kontra-marketing a cenzura. Nejvýraznější je to u Trierovy Nymfomanky a Scorseseho Vlka z Wall Streetu, dvou titulů, které jsou (nejenom) ve svých domovských zemích nasazeny do kin o vánočních svátcích, přestože rozhodně nejsou zacíleny na celou rodinu. Na první pohled nezvyklé datum premiéry je ovšem dlouhodobější strategií, která se v Americe prosadila v polovině 90. let 20. století, ale využívaly ji především nezávislé či indie snímky.   Druhý způsob, jak k filmu přitáhnout pozornost, je výše jeho přístupnosti. Málokdo z laické veřejnosti ví, že MPPA již není tak rigidní organizací přidělující rating, protože se po uvedení dokumentu This Film Is Not Yet Rated spousta věcí změnila. Jednou z nich je i to, že členové komise nejsou neznámí a filmaři, pokud s jejich rozhodnutím nesouhlasí, mohou před komisi předstoupit a dokonce porovnávat problematické pasáže svých snímků s podobnými z jiných filmů. Využívají toho především velká studia a vlivní tvůrci.

Martin Scorsese mezi takové nepochybně patří, ale (nejspíš nejenom) studio si je zároveň vědomo toho, že NC-17 je stále stigmatizující kvůli omezením spojeným s nemožností otisknout reklamu ve všech tiskovinách. Dlouhodobá nejistota, jestli se stihne letošní uvedení, nebyla dána jenom množstvím natočeného materiálu a nutnosti dostát „studiovému“ smluvnímu závazku udržet stopáž pod tři hodiny. Bylo nutné vystříhat několik problematických pasáží (neví se, jestli scén, či jenom záběrů), protože hodnotící komise vrátila film s ratingem NC-17 z důvodu „explicitního sexu (nemluvě o drogách)“. Vlci z Wall Streetu tak budou o svátcích (a u nás 16. ledna) okrádat lidi, ale nebudou u toho souložit a fetovat – alespoň ne explicitně.