10. Pulp Fiction: Historky z podsvětí
V tomto kultovním snímku 90. let nemohl chybět ani Harvey Keitel, který si zde zahrál malou vedlejší roli čističe Wolfa. Keitel se zde objeví snad jen na pouhých deset minut v závěru filmu, přesto i jeho krátká přítomnost na "place" výrazně zesílí celý efekt už tak pozoruhodné scény, v níž musí Vincent a Jules odstranit mrtvolu dříve, než se vrátí Jimmieho žena z práce domů. Keitel se tu příliš nezapotí, pouze s šálkem kafe udílí pokyny, přesto je zde ve svém minimalismu maximálně efektivní.
V nezávislém filmu si Keitel zahrál majitele malého krámku v Brooklynu jménem Auggie, který každé ráno pořídí z rohu ulice fotku svého obchodu. V jeho obchodě se schází místní komunita lidí, kteří všichni s Auggiem mluví a chovají se k sobě jako jedna rodina. Smoke je příjemná, lehce kultovní nezávislárna, která byla v 90. letech poměrně populární, i když dnes už ji znají nejspíše jen skuteční filmoví fanoušci.
V roce 1991 si zahrál v road movie, v němž se dvě obyčejné ženy vydaly na cestu, která se změnila v útěk před zákonem. Keitel si zde zahrál postavu hodného policisty Hala, který se snaží oběma prchajícím ženám pomoct. Jednak ztvárnil netradičně kladnou postavu, a také do ní dává více emocí, než u něj bývá obvyklé. Pozoruhodné je, že byl v tomto roce nominován na svého jediného Oscara za vedlejší roli. Nikoliv však za tento film, ale za gangsterku Bugsy. Zvláštní je, že v tomto filmu měl Keitel ještě daleko menší prostor a méně výraznou roli než právě v Thelmě a Louise, za níž nominován nebyl.
V roce 1988 se Keitel znovu sešel s Martinem Scorsesem při práci na historickém dramatu, kde ztvárnil vedlejší, ale důležitou roli Jidáše, jednoho z Ježíšových učedníků, který ho nakonec zradí. Ačkoliv tu měl znovu jen omezený prostor, vytvořil tu výraznou postavu muže věřícího pevně tomu, že nikoliv on, ale Ježíš byl zrádce, když si - byť jen ve svých představách - vybral život obyčejného smrtelníka. Keitel se tu objevil s netradičními zrzavými kučerami.
V historickém dramatu Jane Campion zasazeném do poloviny 19. století na Nový Zéland hrál bíleho muže George Bainese, který si začne intimní vztah s němou Adou (Holly Hunter), ženou svého pána Alisdaira (Sam Neill), která Bainese zprvu nemiluje a touží jen po svém pianu. Pro Keitela šlo o hodně netradiční roli vášnivého milence, které se zhostil opět skvěle, i když smetanu v podobě Oscarů slízly po právu obě herečky - vedle Hunter teprve jedenáctiletá Anna Paquin.
Rok po Thelmě a Louise měl premiéru debutový film Quentina Tarantina. Film je o šestici zločinců s přezdívkami (Keitel zde byl pan Bílý), kteří uloupí šperky, ale jejich loupež se nepovede. Postupně se někteří členové scházejí v opuštěném skladišti, kde se snaží přijít na to, kdo je podrazil. Keitel hraje toho klidnějšího a zkušenějšího z šestice, který se snaží používat především zdravý rozum a neřešit věci hned násilím. Osudné se mu ale stane přátelství a důvěra v pana Oranžového (Tim Roth). Keitel je v této roli naprosto vynikajicí a je nepochopitelné, že právě za ni se oscarové nominace nedočkal.
K prvnímu setkání Harveyho Keitela a Ridleyho Scotta došlo už v roce 1977 při natáčení historického dramatu z období napoleonských válek. To pojednávalo o letitém soupeření dvou mužů - toho druhého hrál Keith Carradine - kteří se neustále vrací ke starému souboji, aniž by za ta léta věděli, proč spolu soupeří. Z jejich souboje se stala nesmyslná posedlost, kterou oba herci ztvárnili skvěle. Z nepochopitelných důvodů nebyly skvělé herecké výkony obou herců oscarovou Akademií vůbec zaznamenány.
První velkou Keitelovou rolí byl Charlie z prvního význačného filmu Martina Scorseseho - kriminálním dramatu z roku 1973. Charlie, Italo-Američan z New Yorku, se snaží neustále žehlit problémy svého nezodpovědného kamaráda a podvodníčka Johnny Boye (Robert De Niro), je rozpolcený mezi vírou a skutečným životem, jak to charakterizuje úvodní věta pronesená ve filmu: "Své hříchy neodčiníš v kostele, ale na ulici". Charlie také udržuje tajný vztah s epileptickou Johnnyho sestřenicí Teresou a zároveň pracuje pro svého strýčka Giovanniho, který není nakloněný ani jeho vztahu, ani přátelství s Johnny Boyem. Keitel tu podává skvělý herecký výkon v hlavní roli, i když v té vedlejší tu výrazně zazářil o něco mladší De Niro, který se posléze stal hlavním Scorseseho hercem.
Tato situace nastala hned o dva roky později, kdy Scorsese natočil svůj přelomový snímek. De Niro tu ztvárnil hlavní postavu veterána z Vietnamu Travise Bicklea, který cítí poslání vyčistit ulice od "špíny", za jejíž hlavní zdroj vidí pasáka Sporta (Keitel). Oba slavní herci si tu tedy prohodili "své" role, De Niro hrál roli hlavní, Keitel roli vedlejší. Oba zde byli skvělí a Keitel si roli svého odporného pasáka opravdu vychutnal: dlouhé vlasy, dlouhý nehet a vskutku odpudivý charakter byl na světě. Vrcholem filmu jsou jejich společné scény, v nichž oba herci předvádí jedinečné, nezapomenutelné kreace. Mezi oběma velkými herci fungovala dokonalá souhra a scéna, kdy Travis přijde za Sportem a nabízí mu peníze za prostitutku Iris (Jodie Foster), je pamětihodná.
Vrcholem Keitelovy filmografie je hlavní role v kriminálním dramatu známého nezávislého režiséra Abela Ferrary z roku 1992. Keitel tu hrál toho úplně nejhoršího policajta z New Yorku, který s oblibou masturbuje na veřejnosti, šňupe kokain, bere úplatky: zkrátka "vzor všech ctností", policista, kterého bychom si nepřáli potkat ani ve snu. Poručík je, mírně řečeno, hodně divný film jako ostatně celá Ferrarova filmografie, ale Keitel v této roli antihrdiny a zlého snu každého policejního sboru předvádí svůj životní výkon. Možná právě proto, že zde hrál naprosto vyšinutou postavu, nebyl za ni nominován na Oscara. Zdařilý remake natočil o 17 let později Werner Herzog, kde Keitelovu postavu hrál Nicolas Cage.
 300.jpg)
