GREENGRASSOVSKÉ ŘEMESLO V TRADIČNĚ VYSOKÉ KVALITĚ
Greengrass ve svých filmech vyznává konflikt v moderním světě, ať už jsou to brutální vojenské zásahy (Krvavá neděle), teroristické útoky (Let číslo 93), války v arabském světě (Zelená zóna) či fiktivní příběh nepohodlného superagenta (Bournova trilogie). Pokud máte jeho tvorbu rádi, není třeba v případě Kapitána Phillipse váhat – jděte do kina a užijte si to. Dostanete velice působivý koktejl adrenalinu, vydatné eskalace, rytmické hudby a realisticky působícího zážitku, který kašle na heroizaci hlavních postav, zbytečně okázalé scény a Hollywoodem nasáklý patos. Jinými slovy, dostanete to, co patrně čekáte. Měl-li bych Kapitánovi něco vytýkat, byly by to chybičky spíše kosmetického rázu: mezi diváky střídavě milovaná a nenáviděná roztřesená ruční kamera skutečně působí poněkud úsměvně, když revmaticky snímá jedoucí auto s rodinou v civilním úvodu filmu. Greengrass přesto ví, co dělá a táhlé letecké záběry přístavů s obřími nákladními loděmi působí v kontrastu s rozklepanou ručkou o to majestátněji.
Přechod z expozice do kolize se chytře odehraje v průběhu pasáže, kdy posádka nacvičuje postup při pirátském útoku, zatímco se chystají útočit skuteční piráti. Tam, kde by si akční klasikové vystačili s jednou scénou, rozehrávají tvůrci táhlou hru o nadvládu s několika vrcholy, přičemž pomocí drobných zvratů a nevyzpytatelného chování udržují permanentní napětí. V druhé půli přijde prakticky identický vývoj, akorát v opačném provedení (ti hodní nahánějí ty zlé). Pořád to funguje a těžko budeme klukům ze SEALs vytýkat, že je kvůli nim film příliš americký (ano, i takové ohlasy už internetem kolují). Pokud je vám to málo, dostanete v samém závěru emocionálně odzbrojující třešničku, jejíž devastující síle odpustíte cokoliv (včetně hudebního podkresu, nápadně připomínajícího Zimmerovu skladbu Time ze soundtracku k Počátku). Možná proto, že je fajn občas vidět hrdinu proti své vůli, který si po procházce peklem uvědomí, co všechno si peklo mohlo vzít... a Tom Hanks je vážně vynikající. Pavel Pinker: 9/10
(BEZ)CHYBNÝ AKADEMIK GREENGRASS
Greengrass vyměnil ryze dokumentární pohled za strhující thriller a vybudoval dvě hodiny nervózní atmosféry plus deset minut dávkování adrenalinu. Jeho rukopis je čitelný od první minuty sledování Hankse, který v roli na první pohled obyčejného kapitána exceluje v plném rozsahu. Snímek je rozkrádán dvěma stranami - v jedné chvíli čaruje Paul svou bezchybnou režií, precizními kamerovými postupy a možná až téměř akademickým nadhledem. V druhé je tu Tom a jeho herecký um, který je nejsilnější právě v těch rádoby obyčejných chlápcích, co si zrovna stoupili do nějaké extrémní situace (a je jedno, jestli sami ztroskotali na ostrově nebo jestli jsou na lodi ovládané piráty).
Takových situací obsahuje film spoustu a vypravěčsky je ždímá, co to jen jde. Od prvního pohledu do africké vesnice, přes dynamickou honičku člunu s nákladní lodí (divák je s nervy u vytržení, a to se na plátně prostě jen honí dvě lodě) - a když se ti Somálci na Phillipsovu palubu nakonec přeci jen dostanou, přistihnete se svírajíc sálovou sedačku. Ruční kamera dramatický mix jen podtrhuje.
Kapitán Phillips je vysoce promyšlené a bravurně zfilmované dílo režijního velmistra, kterému do karet nahrává kromě castingu i příběhová autenticita. Odstup a emočně opravdu velmi náročné finále Letu číslo 93 tu sice chybí, za přesahové ukončení Kapitána Phillipse dávám ale určitě o dvacet procent navíc. Více neprozrazuji, čekejte pouze výkon, jehož důsledkem dost možná bude únorové "and the oscar goes to..".
Adam Hencze: 7/10PŘEKVAPIVĚ NETRADIČNĚ ODVYPRÁVĚNÁ A DEZILUZIVNÍ „GREENGRASSOVINA“
Poslední počin Paula Greengrasse je oslavován jako jeden z jeho nejlepších, ne-li ten vůbec nejlepší. Zahraniční a především domácí recenzenti ale zároveň dodávají, že docudrama Kapitán Phillips je ve filmografii britského tvůrce sázkou na jistotu, protože v porovnání s jinými jeho snímky podle skutečných událostí (Krvavá neděle, Let číslo 93) není nijak ozvláštňující a napětí je navozováno především stylem. Ani s jednou připomínkou se ovšem nedá plně souhlasit, protože jeden z dosavadních letošních vrcholů v rámci oficiální kinodistribuce dosahuje maximální působivosti i díky své neprávem opomíjené netradiční výstavbě vyprávění, jež je výlučná v kontextu Greengrassovy tvorby a klasického hollywoodského žánrového filmu (thrilleru) vůbec.
Na místo čtyř větších bloků jich je šest (vždy po dvaceti minutách, plus epilog), během kterých je vytvářeno napětí změnou počtu protagonistů i organizace vyprávění. Navzdory názvu není hlavní postava jedna (Phillips), ale dvě (Phillips, Musa - oba kapitáni). Ty se jako hlavní vyprofilují v prvních čtyřiceti minutách, během kterých se v oddělených segmentech ukazují podobnosti (dělají svou práci vzhledem k podmínkám dané země) a rozdílnosti (jeden může, druhý musí, protože dopady globalizace jsou u každého kontinentu různé) mezi nimi. Napětí je vyjádřeno nejprve očekáváním, kdy dojde ke střetu těchto dvou, a poté je dáno tím, že víme víc než všichni dohromady ukázáním jednání námořní armády, která stvrdí nemožnost dialogu mezi oběma kulturami. Od precizního thrilleru se dochází k širšímu ideologickému rámci s liberálním vyzněním, které bylo přítomno ve všech "greengrassovkách", ale ani v jedné nemělo podobu názorového i vypravěčského střetu mezi dvěma skupinami, z nichž vyčnívají jedinci odsouzeni ke ztrátě víry ve změnu systému k lepšímu. Marek Slovák: 10/10
PLAVBA ČÍSLO 93
Kvality Letu číslo 93 převedené na širé moře. Paul Greengrass se po tomto filmu ukazuje jako mistrný realizátor sebeuvědomělých a nebanálních rekonstrukcí událostí zachycujících jedince v krizových situacích, jejichž příběh je navázán na širší geopolitické reálie. Těžko vzdát větší poklonu tvůrci, který silně proamerický příběh lodního kapitána bojujícího se somálskými piráty dokáže odvyprávět neheroickým a hollywoodsky atypickým způsobem, jenž však dokáže strhnout více než celá letošní kinodistribuce. Není to ale jen zásluhou Greengrassových stylistických postupů, které dělají i z pouhého sledování radaru nervydrásající zážitek, ale i pečlivé vyprávěcí struktury, jež po určitých časových blocích dávkuje dějové zvraty a přivádí k řešení neřešitelného konfliktu nové hráče, čímž diváka udržuje v neustálém napětí.
Precizní formální konstrukce a hrátky s formátem obrazu navíc od začátku spolupracují s vyprávěním, jelikož mezi oběma neslučitelnými světy vytváří kontrast – v paralelně se odvíjejících liniích Phillipse například definuje převážně statická kamera s dokonale vyčištěným obrazem, stejně jako ustavující záběry a snadná orientace v prostoru, zatímco Museho (brilantní neherec Barkhad Abdi) reprezentuje typický greengrassovský digitál s roztřepaným obrazem a velkým zrnem. Tyto dva stylistické přístupy se při jejich setkání začnou prolínat, popřípadě motivovat hlediskovými záběry, jenž metaforicky reprezentují střet názorů a dovolují si přiřazovat významy... to už by ale samozřejmě bylo na menší analýzu, do které si na základě jednoho zhlédnutí netroufám.
Důležité ale je, že Greengrass tímto filmem kromě nekončící adrenalinové jízdy přinesl také zcela netriviální pohled na konflikt mezi dvěma kulturami, jenž se po finále snímku jeví jako nemožný, čímž doznívá velmi zneklidňujícím dojmem. Zároveň jde po vzoru Gravitace o další survival, jehož závěrečná katarze má tendenci dohnat diváka k slzám – i když v naprosto opačném smyslu. P.S. Tom Hanks a hudba na Oscara.
Martin Bubrín: 9/10
Pozn.: Naši hlavní recenzi filmu Kapitán Phillips najdete zde.
