Původní britský název Hummingbird by měl být pro diváka varováním, že spíš než o vršení žánrových atrakcí půjde o pomalejší rozjímání. Kolibříky totiž vidí hlavní "hrdina" Joey jako připomínku svého působení u zásahové jednotky v Afghanistánu, odkud si odnesl traumatický zážitek a musí se jako bezdomovec skrývat v londynských ulicích, protože je hledán vládou. Anglický titul Redemption zase nasvědčuje tomu, že i navzdory protagonistově snaze navázat vztah s původem polskou jeptiškou Cristinou a touze se pomstít za smrt své přítelkyně Isabel je důležitější jeho vnitřní vývoj a významový přesah. Nevěřte upoutávce, která se snaží přesvědčit, že jde o evropskou variaci na Kurýra, jelikož trilogie, která Jasona Stathama proslavila, a Crazy Joe, který posunuje jeho kariéru jiným směrem, mají kromě stejného herce společný pouze nástin ústřední postavy. Ta byla kdysi u zvláštní jednotky a nyní dělá špinavou práci pro podsvětí, přičemž se snaží co nejméně ušpinit. Na místo akce, které je ve stominutové stopáži pár minut (doslova), se spíše dočkáte vhledů do Joeovy mysli, ať už v podobě snových projekcí, představ, zvukových vzpomínek či v závěru regulérního flashbacku. Pro vyprávění je totiž důležitá informace, co se stalo v minulosti, což zpětně motivuje jeho sebedestruktivní-vykupitelské jednání.
Nedejte ani na český plakát, který svým dynamickým pozadím a výrazným fontem evokuje stathamovská videobéčka v čele s trojicí Safe, Blesk a Elitní zabijáci. Crazy Joe na místo rychlého střihu upřednostňuje delší a promyšlené jízdy, u nichž je důležité, co všechno z předkamerového prostoru ukazují a jak věrně dovedou zachytit určitá prostředí, do kterých jsme zavedeni. Jinými slovy, pokud jste stathamovec upřednostňující pokračování Kurýra, ve kterých vedle atrakcí nic jiného ani není, a rádi se vracíte k hyperkinetické dvoudílné exploataci Zastav a nepřežiješ, raději zůstaňte doma. Mohli byste dopadnout stejně, jako když jste při kompletování hercovy filmografie narazili na Collateral, v němž má charismatický stoik cameo. Pokud ale patříte mezi náročnější diváky, zavádějící kampaní, postavenou na hvězdné osobnosti Jasona Stathama, byste se neměli nechat odradit. Chodíte-li na tvůrce a ne na herce, je pro vás hlavní, že jde o nadprůměrně povedený režisérský debut původně scenáristy Stevena Knighta. Po Špíně Londýna a Východních příslibech se opětovně zabývá odvrácenou tváří britské metropole, ve které jsou i bezdomovci přepadáni, za nájem se platí poskytováním sexuálních služeb, obchoduje se s nelegálními přistěhovalci, ženy jsou odsouzeny k prostituci, jedna konkrétní etnická diaspora ovládá podsvětí a oficiální státní složky nejsou nápomocné.
Některé prvky mohou připadat lidem znalým dvou výše zmíněných děl odvozeně, a tak mohou ztrácet na autentičnosti, a motiv vyšetřování přítomný ve všech třech zde kvůli orientaci vyprávění zpět do minulosti postav funguje nejhůře. Oproti Frearsově počinu se tentokrát Knightovi daří vyhnout se černobílému vykreslení postav. Svěží je i jeho problematizace heroického jednání Joea a Cristiny, a to zvlášť v porovnání s nigerijským hotelovým recepčním Okwem a služkou Senay ze špinavého, nikoliv vykupitelského města nad Temží. Otevřený, ne úplně happy závěr příběhu bývalého vojáka a jeptišky navíc působí mnohem koncepčněji vzhledem k přislušnosti k žánru sociálního dramatu, než tomu tak bylo u optimističtějšího zakončení osudů dvou cizinců pracujících v jednom hotelu ve West End.Z hlediska vyprávění ale Crazy Joe není tak důmyslnou podívanou, jakou byl před šesti lety Cronenbergův vrcholný snímek, i když používá stejné strategie. Opětovně jsou v centru dva protagonisté (Joe-Cristina/Nikolaj-Anna), jejichž vývoj jde proti konvencím, a postupně se dávkují informace, což vede k zaplnění mezery ve vyprávění (Joe a jeho minulost, Cristina a její minulost/okolnosti smrti zemřelé ruské dívky na základě překladu jejího deníku). U Cronenberga se postupným odkrýváním osudu jedné nešťastné dívky posouvalo vyprávění vpřed, zatímco v Knightově režijní prvotině se mezi sebou třou dvě plochy. Pomsta Isabeliny smrti je spíše záminkou k odtajňování traumatu, zatímco linie navazování vztahu s jeptiškou slouží k oddálení osvětlení Joeových motivací.
Částečná žánrová příslušnost k revenge thrilleru v kombinaci se snahou o významový přesah a důraz na vývoj protagonisty je vůbec největším nedostatkem ambiciózního debutu. Východní přísliby přiznaně pracovaly s rámcem vánočního příběhu, díky kterému fungovala jak rovina detektivního thrilleru a gangsterky s prvky romance, tak společensko-kritický přesah. Crazy Joe se po pasážích jako ze sociálního dramatu od jistého momentu uchýlí k žánrovému vzorci filmu o pomstě, která je spáchána proto, aby se mohlo dojít k závěru, že sociální nespravedlnost není v pořádku - a parchanti z vyšší třídy by měli pocítit, jak se žije sociálně slabým.Rozpolcenost, jak k této "stathamovce" a "knightovce" přistupovat, je důsledkem formální dvojakosti, kdy se ne zcela funkčně kombinují různé postupy (žánrovka naplňující revenge schéma a potlačující romanci, ambiciózní sociální drama s vyzněním relevantním k žitému světu). Přesto jde o příslib toho, že Steven Knight je nadějným režisérem a že Jason Statham i navzdory omezenému mimickému projevu dokáže být zajímavým hercem, jenž dovede svou šarži nápaditým způsobem variovat. Do kina ale raději vyražte jenom v tom případě, pokud jste příznivci tvorby prvního jmenovaného.
