Nejspíš málokoho překvapí, že za Írán byl zaslán nejnovější počin Asghara Farhadiho Le Passé, který pojednává o Íránci Ahmedovi, který se v Paříži po čtyřech letech setkává se svou bývalou ženou a dcerami, které měla z bývalého manželství.  Nepůjde ale o romanci, na jejímž konci by se pár dal znovu dohromady (tzv. re-marriage story), protože Ahmed zjistí, že jeho ex má vztah s Arabem Samirem, který je ale ženatý a má syna a starší dceru. Ta jeho milenku viní z toho, že může za stav, ve kterém se Samirova žena a syn nachází, když skončili v kómatu.

Výběr Farhadiho snímku je logický, protože to byl právě on, kdo před dvěma lety s Rozchodem Nadera a Simin získal Oscara v kategorii zahraniční film. A jeho nejnovější vztahové drama opětovně řeší v íránské kultuře problematizovanou otázku nevěry a obsahuje vedlejší linii vyšetřování, která svým vývojem neodpovídá ustáleným žánrovým vzorcům detektivky. Navíc Bérénice Bejo za svou roli v Le Passé získala hereckou cenu v Cannes a film dostal Cenu ekumenické poroty.

Volba však byla i kritizována ze strany Fars New Agency (o níž koluje, že má blízko k íránským konzervativcům) za to, že na filmu s výjimkou postav není nic íránského. Výtky - ačkoliv ideologicky podmíněné - jsou to celkem oprávněné, protože film byl financován z francouzských zdrojů, natáčel se ve Francii a zaštítila ho společnost Memento Films International, jejíž pobočka je v Paříži.

Et Sheita elli fat (anglický název je Winter Of Discontent) takové problémy neměl. Egyptský snímek Ibrahima El-Batouta si odbyl festivalovou premiéru vloni v Benátkách v sekci Horizonty a následně byl k vidění na festivalech v Dubaji či Káhiře. Akademici již předtím prokázali svou slabost pro tzv. síťové vyprávění, když v předchozích letech nominovali Babel, Crash i Válečného koně, a tak by příběh zasazený do revolučního ledna roku 2011 a vyprávějící o proplétajících se osudech tří mužů mohl být letošním černým koněm (ehm). Pokud by se tak stalo, bylo by to poprvé, co se Egypt byť jen probojoval mezi pětici nominovaných.