Dva dělníci kdesi uprostřed spálené texaské krajiny kreslí žluté přerušované čáry na silnice. Kdo by čekal, že se takhle minimalistického projektu ujme režisér kasovních lákadel jako je Travička zelená nebo Princ a pruďas, ten je opravdový vizionář. David Gordon Green ale tak skutečně udělal a z letošního Berlinale si za režii Prince Avalanche odvezl slavného Stříbrného medvěda.
Ač zní Greenova proměna na hollywoodské poměry až pohádkově, nutno dodat, že se režisér nevydal do úplně neprobádaných vod. Ještě před tím, než si sedl k jednomu stolu s Juddem Apatowem a ještě o kousek dál, než své jméno propůjčil Spratkům na zabití, natočil indie snímků hned několik. Kromě skromného celovečerního debutu George Washington jmenujme třeba i Všechny opravdové holky, které si na filmovém festivalu Sundance došly až pro Zvláštní cenu poroty. Jenže mezi „nezávislým“ Greenem v roce 2003 a Greenem stojícím za kamerou Prince Avalanche je momentálně diametrální rozdíl.
Co se změnilo, je hlavně Greenovo sebevědomí. Po studiových záležitostech si na vlastní kůži vyzkoušel, jak vypadá natáčení bez nízkorozpočtové finanční závislosti. To mu jako režisérovi rozhodně rozšířilo obzory a o něco lehčí ruka je vidět i na méně nákladné filmařině. Druhou věcí je pak větší přístupnost a určitá středoproudost, která udělá z remaku islandského dramatu o dvou silničářích stravitelnou podívanou i pro mainstreamového diváka. Během cesty po texaských silnicích se toho vskutku na první pohled moc neděje, a tak se musí Green opřít o dvě proměnné: brilantně vyvážený scénář a herecké výkony.
Prince Avalanche je ve své podstatě střetem dvou rozdílných charakterů: samotáře Alvina a jeho lehkomyslného budoucího švagra Lance. Zatímco Alvin bere přírodu jako svoje útočiště, neukojený Lance netrpělivě vyhlíží víkend, který hodlá strávit v domovském baru s povolnými slečnami. Dva antagoničtí hrdinové spolu mluví o životě, ženách a budoucnosti a z počáteční nevraživosti se začne nečekaně - a co víc - přirozenou cestu rodit opravdové přátelství. Koncert prakticky dvou herců je ostatně Greenovým esem v rukávu. Paul Rudd hraje výborně jako už dlouho ne. Melancholický Alvin je totiž na hony vzdálený Ruddovu alter egu známému z romantických komedií a nová poloha mu překvapivě sedí na míru. Výborně si vede i osmadvacetiletý Emile Hirsch, který lehce tupého, frackoidního Lance přehrává až s neuvěřitelně přirozenou obhroublostí. Mladý herec je zároveň onen kýžený komediální prvek, který kupříkladu v poslední scéně trochu té „neuchopitelnosti“ příjemně uzemňuje.
Velký podíl na celkové atmosféře snímku tvoří kamera, za kterou se postavil, jako prakticky u všech Greenových snímků, jeho dvorní kameraman Tim Orr. Záběry na téměř nedotčenou přírodu zapomenutých koutů Texasu v kontrastu se spáleništěm po nedávném požáru jsou rozhodně víc než rutinní záležitostí známou z Greenových posledních počinů. Třešničkou na dortu téhle jednoduché letní bromance je pak rozhodně atmosferický soundtrack, o který se postarala texaská post-rocková partička Explosions in the Sky.
