Paul Thomas Anderson patří mezi nejzajímavější současné americké režiséry, především originálním a neotřelým přístupem k tématům, která si vybírá i k filmovému jazyku, kterým se vyjadřuje. Je jen logické, že žánr romantické komedie funguje jako pouhá škatulka, do níž se snímek Opilí láskou řadí z nedostatku jiných kategorií. Andersonovo uchopení komedie se nepodobá ničemu, co jsme zvyklí v tomto žánru vídat.
Outsider Barry Egan (Adam Sandler) je nesmělý prodejce, jehož strachy často hraničí s fobiemi. Žije sám ve strohém, odcizeném bytě a jeho sedm sester mu dělá, jemně řečeno, ze života peklo. Jednoho dne se potká s Lenou Leonard (Emily Watson) a jeho život nabere úplně jiné obrátky. Prvních třicet minut se Andersonovi daří diváka dokonalé mást sledem zdánlivě nesouvisejících záběrů, z nichž se absolutně nedá vytušit, kam film směřuje, nebo o čem vlastně bude. Pak se ale postupně začnou jednotlivé události propojovat, a čím blíže ke konci, tím víc se snímek sklenuje do neobyčejného celku.
Sandlerovo více než přesvědčivé podání frustrovaného, na celý svět naštvaného podivína drží diváky v neustálém napětí, kdy už se konečně neudrží a vybuchne. Nicméně navzdory všem podivnostem a výstřednostem se daří Andersonovi se Sandlerem nepřekročit určitou mez a Barry tak působí uvěřitelně a lidsky. Člověk se až skoro nemůže ubránit, aby s ním sympatizoval - v jeho postavě je víc než jen potlačovaný vztek. Lze z něj cítit určitou temnotu, která se snaží prodrat napovrch, jakkoli se tomu Barry brání. 
Oproti tomu Lena vytváří jakousi protiváhu. Laskavá, tichá žena, která vypadá, že se nachází ve stavu neutuchajícího okouzlení nad světem, který jí obklopuje. Celou svojí existencí působí spíš jako anděl, který přišel podat Barrymu pomocnou ruku. Ten je vnitřně nespokojený, protože touží po něčem, o čem netuší, co to je, a ztrácí se v marných pokusech tyto touhy usměrnit. Když se před jeho obchodem objeví Lena, je to jako zjevení. Má v sobě něco, co celou dobu hledal. Nicméně tomu zjištění ho vyšle na poměrně trnitou cestu při hledání lásky a vnitřní rovnováhy, a aby toho nebylo málo, začnou z jeho minulosti vystupovat temné stíny.
Anderson ve svém třetím snímku sází na dualitu – dva protikladné charaktery, kontrast mezi zmatkem a rovnováhou, něhou a agresí – kterou ukazuje v jejích extrémních pólech. Když k tomu připočteme úvodní matoucí pasáž a celkovou těžkou srozumitelnost, je jasné, že víc než v jakýchkoli svých jiných filmech vyzývá diváka k aktivní spolupráci. Kontrastní podobu filmu umocňuje i hudba Jona Briona, který vsadil na stejný princip. Soundtrack je tak kombinací poklidně romantických pasáží a dramatických ploch. 
Vizuální stránka působí díky kameře Roberta Elswita surrealisticky, výtvarně experimentálně, místy až avantgardně. Výsledný dojem z filmu není rozhodně uspokojující, to ovšem neznamená, že není dobrý. Zanechá v divákovi zvláštní pachuť, která mu nedá na snímek Opilí láskou zapomenout, a nutí ho přemýšlet o tom, co právě viděl. A pokud to byla romantická komedie, tak rozhodně nestandardní, fascinující a – podobně jako hlavní hrdina – na pokraji nervového zhroucení.
