Godzilla pojednává o obrovské mořské příšeře, která následkem jaderných pokusů prováděných v oceánu zmutuje do extrémní velikosti, a poté vystoupí z moře na pevninu a uvrhne do stavu ohrožení japonské hlavní město Tokio. Obluda ničí vše, co jí přijde do cesty jak svým zničujícím radioaktivním dechem, tak i svou obrovskou velikostí. Nečiní jí problém svou silou a tíhou rozšlápnout budovu a vlaky, zničit sloupy elektrického vedení a zbraně používané lidmi ji dokážou jen zahnat do moře, nikoliv zabít. Současně s tímto katastrofickým dějem sledujeme i obyčejný lidský příběh starého vědce doktora Jamaneho (Takashi Shimura), který se snaží život zmutovaného monstra pochopit a jeho dcery Emike (Momoko Kōchi), která se zamiluje do kapitána lodi Hideo Ogaty (Akira Takarada), čímž zruší svůj svazek s mladým vědcem a kolegou svého otce Serizawou (Akihiko Hirata). Godzilla byla tvůrci zamýšlena jako bezprostřední reakce na následky pokusů s vodíkovou bombou prováděných Američany v tichomoří. Útok Godzilly na Tokio, který tvoří vrchol filmu, pak lze chápat jako echo zničujících následků dvou atomových pum svržených na Japonsko na samém sklonku druhé světové války. Jak naznačuje její závěr má to být zároveň i varovné memento lidstvu, které je schopno svými atomovými zbraněmi zničit samo sebe i život na Zemi. V tomto směru lze Godzillu chápat jako humanistický vzkaz a varování podobně jako například Čapkův a Vávrův Krakatit.
Že se film o monstru bude jmenovat Gojira respektive Godzilla nebylo zpočátku vůbec jasné a její název teprve časem vykrystalizoval. V původních verzích scénáře se jednalo o „projekt G” a písmeno G označující velikost (anglické Giant) se tu ukázalo jako klíčové. Godzilla byla navržena tak, aby připomínala (ještě daleko před Jurským parkem) „legendární jurské“ dinosaury, jakými byly Tyrannosaurus Rex, Iguanodon a Stegosaurus. Je zajímavé, že ze stejného roku je i Zemanova Cesta do pravěku, kde se „epizodně“ rovněž objevují jurští dinosauři. Radioaktivní, vše spalující dech monstra si zase tvůrci vypůjčili od pohádkových draků chrlících oheň. Jelikož se psal rok 1954 a pokročilé trikové, neřkuli digitální techniky byly v nedohlednu, byl hlavní tvůrčí oříšek v tom, jak vzbudit iluzi, že na plátně sledujeme více jak padesátimetrové monstrum. Tvůrce speciální efektů Godzilly Eiji Tsuburaya si nemohl dovolit časově i finančně náročné metody animace jednotlivých záběrů jako tvůrci King Konga a Godzillu musel „hrát“ člověk navlečený do gumového obleku simulující monstrum pohybující se v modelu města Tokia. Není potřeba ani zmiňovat, jak muselo být pro herce náročné se v nepohodlném a i nebezpečném kostýmu příšery (kde hrozilo udušení) pohybovat. Japonské studio Toho, které Godzillu vyprodukovalo, ji mělo v plánu natočit už barevně. Nakonec je Godzilla černobílá a snímku to jen prospělo. Noční scény jejího útoku působí mnohem zlověstněji a sugestivněji, než by tomu bylo v barvě.
Ačkoli je z dnešního pohledu triková stránka Godzilly již dávno překonána a působí velmi primitivně, například při „roztomile naivních“ záběrech útoků japonských stíhaček na příšeru, jako celek vzbuzuje Godzilla respekt i dnes, když si člověk uvědomí z jakého filmového „pravěku“ tento snímek pochází. I když se na konci podařilo zdánlivě nezničitelné monstrum porazit, Godzilla jako taková se zde teprve „narodila“ a hned rok poté japonští filmaři Godzillu vzkřísili, čímž zahájili celou řadu Kaiju filmů. V dalších nespočetných pokračováních i napodobeninách to dávali navíc Godzille i pořádně „sežrat“ a nastartovali tak vlnu filmů „monstrum proti monstru“.
Tento japonský „vývozní artikl“ s jasným komerčním potenciálem nemohl samozřejmě uniknout pozornosti Amerických filmařů. Ti dva roky po originálním filmu svému publiku nabídli „amerikanizovanou“ verzi Godzilly nazvanou Godzilla, King of the Monsters!, která obsahovala nově natočené scény s hollywoodským hercem Raymond Burrem.Že je Godzilla i více jak padesát let od doby svého vzniku stále při chuti, dokazuje po nepříliš zdařilém Emmerichově remaku i nově chystaná verze Godzilly, která by se měla na plátnech kin objevit za rok. Původní japonská Godzilla má dnes především nezpochybnitelnou historickou hodnotu a díky černobílé fotografii i jistý „artovní“ nádech. I to jí zaručuje trvalé místo nejen v japonském kinematografickém „zlatém fondu“.
