Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech se pomalu blíží do svého konce, to však neznamená, že by nabídka kvalitních titulů nějak polevovala. Ba naopak. Koho už unavoval příval depresivních sociálních dramat z Bosny a Hercegoviny, mohl utéct do přítmí Velkého sálu nebo Městského divadla, kde byly na velkém plátně uvedeny klasiky jako Zjizvená tvář nebo Amadeus. V grandhotelu Pupp se také konala jedinečná projekce ultimátního režisérského sestřihu Alexandera Velikého, kterou osobně uvedl Oliver Stone a poté debatoval s diváky až do pozdních nočních hodin.Kromě těchto osvědčených klasik však došlo i na filmy nové, z nichž by se některé v budoucnu klidně jakýmisi "klasikami" stát mohly. Jedním z nich je i poetický kung-fu velkofilm Wong Kar-waie Velmistr, který si ve středu odbyl ve Velkém sále hotelu Thermal svou první reprízu. A lze říci, že lepší místo na projekci si přát nemohl. Režisér zde absolutně rezignuje na klasický narativ s dramatickou výstavbou a divákovi nabízí spíše výpravně natočený art těžící z omamné a křehké východní estetiky, která může být Evropanovi naprosto cizí. Důležité je totiž nehledat jednoznačný vztah mezi jednotlivými scénami, ale spíše se nechat unášet samotnou estetickou kvalitou záběrů.
A ty jsou, podobně jako u jiných Kar-Waiových filmů, dovedeny k dokonalosti (i když zde možná trochu více). Křehké poetické scenérie se tu střídají s perfekcionisticky natočenými souboji, na nichž se podílel opravdový velmistr filmové choreografie Yuen Woo-ping. Vlastně každá bojová scéna je sama o sobě vrcholem - ať už jde o audiovizuálně omamný úvodní souboj, bitvu "jeden proti přesile" v dešti připomínající Matrix Revolutions nebo vybroušený závěrečný face-off na nádraží, vždy se jedná o něčím osobitý a výjimečný segment, odlišující se od těch ostatních. Mezi těmito vytříbenými scénami se odehrává neuchopitelný, ale křehký příběh o lásce a cti podaný typicky poetickým vyprávěním, jak už jsme z mnohých asijských filmů zvyklí. A fanoušky Morriconeho možná potěší, že v soundtracku nechybí ani variace na jeho slavnou melodii z Tenkrát v Americe.
Namlsáni asijským bojovým uměním se diváci mohli večer těšit na další poetické dílo - festivalovový hit ze Sundance Ain't Them Bodies Saints. Prvotina amerického nezávislého režiséra Davida Loweryho vypráví jednoduchý příběh o odloučení páru na opačných stranách zákona odehrávající se v sedmdesátých letech v Texasu. Podle traileru i (dalších nekritických) ohlasů to vypadalo na smíšení stylu Terrence Malicka, knih Cormaca McCarthyho a amerických filmů o odpadlících alá Bonnie a Clyde, avšak názory se po slavnostní projekci, kterou uvedl sám režisér, začaly ihned různit.Lowery sice svůj snímek označil jako film s velkým "F", pro něhož je velké plátno jako stvořené, výsledek však byl spíše jen sympatickým pokusem vyrovnat se svým vzorům. Děj, jenž by se dal shrnout do několika minut, je zde velmi banálně natažen na celovečerní stopáž, jež nás neustále jen utvrzuje v tom, jak moc je ústřední dvojice odloučená. Toho však není docilováno nějakými sofistikovanými tvůrčími postupy, nýbrž naprosto konvenční formální stránkou a typickými klišé amerických nezávislých filmů, jakými jsou neustávající voiceovery skládající se z prázdných literárních frází, poetické záběry na krajinu (a stébla trávy obzvlášť) nebo repetitivní tklivá houslová hudba, která už ke konci začne pekelně lézt krkem. Celek je až příliš tlačen dolů slabým scénářem a nezvládnutým vyprávěním, jenž zbytečně sklouzává k banalitám, které bohužel divákovi nedovolí se unést na pouhé vlně pocitů pramenících ze souhry obrazu a zvuku.
Uchopit další dva snímky bylo ještě obtížnější - oba totiž ve velmi nadneseném smyslu vypadaly, jako by je tvůrci natočili pod vlivem silných drog. Důkazem toho může být surrealistická a vynalézavá adaptace literární Pěny dní, kterou si do své typické tvůrčí vize přetavil všeuměl Michel Gondry. Zpočátku velmi hravý, originální a svěží snímek razantně se neřídící zákony fyziky a logiky však začne čím dál více upadat do stereotypu, až o něj divák ztratí zájem úplně. U Pěny dní se totiž opět potvrzuje fakt, že když dostane tvůrce absolutní kreativní svobodu, začne až moc věřit ve svou vlastní "genialitu" a dovede svůj styl do maxima, nebo lépe řečeno do absurdna. Tohle se bezpochyby říkalo i o Luhrmannovu Velkém Gatsbym nebo mnohem více patrnějšímu Refnovu Jen Bůh odpouští, kde trademarky tvůrce dosáhly své krajní meze a staly se tak samoúčelnou pózou, sebeparodií a sebevykrádáním. U Gondryho je však tento posun nejviditelnější - režisérovy dosavadní filmy vždy vyprávěly nějaký všední příběh, do něhož byly poté vloženy hravé snové sekvence, které nějakým způsobem prohlubovaly postavy, jako například v Nauce o snech, která kombinovala klasické vyprávění s animovanými / stop-motion intermezzy. Pěna dní je však takové jedno dvouhodinové intermezzo.
Dlouhé nohy, chodící zvonek, fikce/realita, absurdita, zabíjení králíčků, prosklené auto, podvodní svatba a desítky dalších bizarností nemají žádný spád, jen jsou chaoticky a groteskně řazeny do jednoho celku. Několik nápadů je samozřejmě jedinečných, ale v tak uzívaném celku s takřka neexistujícím příběhem se jimi bohužel dá jen pronudit. A to i vzhledem k tomu, že Gondry svůj snímek velmi nečekaně převede z rozjíveného úvodu do těžkého depresivního konce. Druhé zhlédnutí je zřejmě nutné, ale pochybuji, že se do něj bude někomu chtít.
Fantasmagorickým vrcholem festivalu bylo jednoznačně uvedení posledního soutěžního filmu - a to nevinně vyhlížejícího Pole v Anglii. Režisér Ben Wheatley (přezdívaný něco jako "britský Tarantino nezávislého filmu"), jenž předloni na festival přijel se svým multižánrovým hororem Seznam smrti, si pro diváky připravil jedno nemalé překvapení, které ještě potvrzovala slova Karla Ocha slibujícího, že "nic takového jsme ještě nikdy neviděli". Což byla samozřejmě zčásti pravda.Pod slupkou historického dramatu z doby anglické občanské války Wheatley totiž nabízí hodně vyzrálý a výsměšný prostředníček divákovi. Hromadné emigrace ze sálu byly důsledkem dalšího režisérova multižánrového počinu, který ve své záměrné neuchopitelnosti nelze jakýmkoliv způsobem dekódovat. Banda čtyř herců je zkrátka na poli, chvíli se mezi sebou montypythonovsky kočkuje, poté však zkonzumuje záhadné houbičky a ta pravá psychedelická a halucinogenní zábava může začít. Mystická, hororová, duchaplná a zároveň naprosto prázdná.
Výklad filmu je samozřejmě nemožný, což není podivem, když Wheatley v rozhovorech uvádí v kolonce "inspirace" jména jako David Lynch nebo Alejandro Jodorowsky. Pole v Anglii tak hlavně těží ze své nečekanosti a vizuální působivosti, jíž samozřejmě vévodí dvojice stroboskopických sekvencí a také jedna hypnoticky zpomalená scéna, jež se zažere hluboko pod kůži. Je dost možné, že právě takový experimentální výstřelek může mít v budoucích letech zaděláno na kult. Stačí se podívat na rozporuplná hodnocení.
