Jak už jste se před necelými dvěma týdny mohli dočíst v našich Prvních dojmech, nový Star Trek se povedl. A hodně. Vzkříšená sci-fi série, kterou (po kasovně prodělečném desátém dílu s podtitulem Nemesis) v roce 2009 resuscitoval J.J. Abrams, kolem sebe ihned dokázala vybudovat neskutečně silnou fanouškovskou základnu a přilákat jako ortodoxní vyznavače fazerů a špičatých uší, tak i diváky trekovským univerzem dosud nezasažené.
Abrams, jehož po tomto filmu (a ještě více po nostalgickém dva roky starším Super 8) začala předcházet pověst „novodobého Spielberga“, naservíroval divákům téměř pedantsky zkonstruovanou a perfekcionisticky vyváženou vesmírnou jízdu, která v době skomírajícího úpadku subžánru znamenala na poli vesmírných space-oper nefalšované zjevení. Šlo zkrátka o takový moderní upgrade nyní již nepříliš atraktivní látky, kterou režisér dokázal aktualizovat pro potřeby moderního publika.
Zdánlivě jednoduchá (ale o to propracovanější) výstavba příběhu jako zábavního blockbusteru zde fungovala na sto procent – nešlo tak o dějovou předvídatelnost, ale o její maximální účinek na diváky. Vzpomeňme si například na úvodní sekvenci Star Treku, v níž (a že to zmiňuji, snad není spoiler) během útoku romulanů obětuje svůj život Kirkův otec. Ze vcelku banální scény dokáže ale Abramsovo dynamické pojetí vydolovat neskutečné emoce jako lusknutím prstu...a tak to pokračuje přibližně celý film. Emocionální scény se střídají s těmi humornými, chytré vyprávění střídá úžas nad akčními a trikovými sekvencemi, s nimiž je pracováno na základě „vtáhnutí diváka do přímého dění.“
S nějakým začleňováním do známého universa se tedy pokračování s podtitulem Do temnoty vůbec nezatěžuje a diváka ihned hází do rozjetého vlaku. Tím je napínavá úvodní sekvence na ostrově a v sopce, která se ke zbytku filmu jakoby zdánlivě vůbec nevztahuje. Útěk před domorodci až s "indianajonesovskou" hravostí opět spojuje dvě zásadně protichůdné tendence – nadsázku a vtip pramenící z akční honičky a napětí a emoce vycházející ze zásadního rozhodnutí jedné z postav.
Tento princip je poté nadále uplatňován (stejně jako v „jedničce“) po celý zbytek filmu. Máme o hrdiny strach, ale stejně víme, že je to jen zábava plná hlášek a nezávazného humoru. Dvojka Star Treku tedy na první pohled vypadá naprosto zaměnitelně se svým předchůdcem (alespoň co se týče vizuální a hudební stránky, která navíc variuje předešlé melodie), ovšem po hlubším průzkumu se jedná o mnohem vrstevnatější pokračování, u něhož radost ze sledování částečně pramení také z obeznámenosti s předešlými texty – slovem "texty" zde míním díla, jež díky znalosti daného vesmíru jistým způsobem prohlubují a obohacují zážitek.
V našem případě to je například prequelový komiks Countdown into darkness, videohra Star Trek (jež předchází úvodní sekvenci) nebo románové sci-fi (Ray Bradbury a spol.). Mnohem zásadnější se však pracuje s přímou návazností na první díl (2009) a také jasným odkazováním k originálním seriálům nebo původním filmům. Do temnoty se tak jasně přiklání k poetikám starších dílů, což může některé diváky zmlsané nepolevujícím tempem jedničky trošku zaskočit.
Pokud si vzpomínáte na Star Trek: Film nebo druhý díl Khanův hněv, určitě vám výstavba nejnovějšího treku nebude cizí. Nejvýrazněji se to projevilo na oddělení dialogové a akční složky – oproti „jedničce“ (to pojmenovávání je za trest), která byla více soudržnější, se nyní větší část vyprávění soustředí jen na dialogy. Kinetika je zkrátka občas vystřídána někdy až nedramatickými rozhovory postav, které záměrně (a hlavně v prostřední části filmu) zvolňují vyprávění. Není to však na škodu – během této pasáže se velmi zásadně promění postavení a vztahy mezi hlavními protagonisty v nevídaném poměru (abych moc nespoileroval, tak uvedu pouze méně důležitý příklad – Sulu se například stane kapitánem, Čechov strojvedoucím apod...).
Tyto peripetie jsou tak osvěžující a jdoucí zásadně proti vystavěné trailerové kampani (která lže celým svým tělem), že vůbec nevadí změna tempa filmu s důrazem na postavy. Co má nejnovější Star Trek společné s těmi starými, je také společenský přesah, který jde v tomto případě obsažen již v samotné zápletce filmu, v níž se musí posádka Enterprise vypořádat s nebezpečným teroristou Johnem Harrisonem (ďábelský Benedict Cumberbatch), jenž vyhlásil válku Federaci a provedl pár nebezpečných bombových útoků v Londýně. Po několika takových incidentech jsou Kirk (Chris Pine), Spock (Zachary Quinto) a spol. vysláni admirálem Marcusem (robocop Peter Weller) nebezpečného jedince, který se ukrývá na opuštěném území klingonské planety Kronos, najít a zlikvidovat. Jenže nic nejde samozřejmě podle plánu...
Další odhalování, nyní již nepředvídatelně směrující zápletky, se však už jeví jako prachsprosté spoilerování a rozhodně vám ho nebudu vyzrazovat. Důležité ale je vědět, že nejnovější Star Trek jde silně proti očekáváním diváků, kteří čekají podobnou nezastavitelnou jízdu jako v případě jedničky - tudíž raději předem kroťte svá očekávání. Kdybych měl použít přirovnání k nějakému snímku z poslední doby, nepochybně by jím byl Iron Man 3. Ten také poněkud zaexperimentoval se svou blockbusterovou podstatou a nabídl mnohem rafinovanější verzi předchozích jednoduchých a přímočarých dílů, včetně překvapivých zvratů (například postava Mandarina). I nový potemnělý Star Trek (nebojte se, ponurosti Temného rytíře ani zdaleka nedosahuje) se pokouší vydávat cestou, „kterou se dosud nikdo nevydal“, a snaží se experimentovat se známými postavami, prostředím a zápletkami, které zasazuje do nových reálií. A vychází mu to překvapivě dobře.
Na jednu stranu v tom nejlepším ctí tradice filmů a seriálu z trekovského univerza, zároveň však „starou“ látku ozvláštňuje moderním přístupem a aktualizuje jí pro dnešní dobu (podobným způsobem jako například poslední bondovka Skyfall). Ten „modernější“ posun je oproti statickým původním snímkům ohromný. Zapomeňte na jednoduché ostřelování lodí - Do temnoty nabízí ještě více spektakulární vesmírné akce, při níž se doslova tají dech. Abrams však na rozdíl od jedničky nabízí mnohem rozmanitější spektrum – máme tady dobrodružné honičky po zemi v duchu Indiana Jonese (viz úvod), ve vzduchu („starwarsovská“ scéna na Kronosu) i ve vesmíru (přestřelky ve warpu jsme se ještě nedočkali). Do toho navíc vkládá obří porci kinetiky a dynamiky. Například létání ve skafandru svou napínavostí vybízí až ke křečovitému mačkání opěradla sedačky. Aby toho nebylo málo, máme tady i povedenou honičku v ulicích města, která jakoby ne nadarmo vypadla ze závěru Mission: Impossible III, nebo epický pád lodi do města, jehož střípky byly avizovány v trailerech.
V IMAXU, na jehož formát bylo natočeno více než třicet minut nejspektakulárnějších scén, je navíc veškerý prožitek díky neskutečné hloubce prostoru, opravdu vyvedenému 3D (aneb lepší jsem zřejmě neviděl) a výtečnému zvuku tak ztrojnásoben. Ve vrcholných momentech sice film občas po vzoru Spocka emocionálně strádá, ale i tak stále převažuje dojem z perfektně vyvážené podívané, která by se dala označit za vůbec první letošní skutečně strhující a inteligentní blockbuster. Nabízí překvapivý příběh, plnokrevné postavy a důmyslně dávkované atrakce, díky nimž se sci-fi fanouškům zatočí hlava. Zaroveň ale ani nezapomíná pomrkávat své hardcore příznivce. Překonat tenhle Star Trek bude v rámci letošních letních velkofilmů sakra těžký úkol.
