Když k nám do kin zavítá film z Islandu, je to poměrně svátek. Z této malé severské země se mezinárodně proslavil jen Fridrik Thor Fridriksson, jehož Děti přírody si vysloužily oscarovou nominaci za cizojazyčný film v roce 1992. K němu můžeme přiřadit i Baltasara Kormákura, který se mimochodem v několika filmech svého slavnějšího krajana objevil jako herec. Kormákur tedy není ve filmové branži úplným nováčkem. V naší distribuci se před lety objevil jeho film S milenkou mé matky a naposledy Kontraband, který vznikl už ve spolupráci s Hollywoodem. S tímto filmem se vrátil znovu zpět na domovský Island. Hluboko mapuje skutečnou událost, která se tu přihodila v roce 1984. Při obvyklém lovu ryb se skupince přátel stala na moři nehoda a jejich loď se převrátila a potopila. Jednomu z nich se ale povedlo uplavat v ledovém oceánu několik kilometrů a přežít. Dodnes se na Islandu tento případ traduje jako legenda, která se nyní dočkala i filmové podoby. I když se jeho děj zabývá „zázračnými“ okolnostmi těžko vysvětlitelného případu přežití, film sám působí v tom nejlepším smyslu slova obyčejným dojmem. Nejlépe ho lze vystihnout slovem civilní a neokázalý. Už od začátku filmu, když poznáváme islandský folklór v jedné z místních hospod a seznamujeme se s hrdiny příběhu, je jasné, že nepůjde o snímek nabitý zvláštními efekty. Naopak se zde záměrně těží z divoké krásy islandské krajiny, jelikož se celý film točil v jejích přírodních exteriérech. Režisér a především jeho hlavní herec Ólafur Darri Ólafsson, představitel přeživšího Guliho, absolvovali toto natáčení na hranici svých fyzických možností. Dokládá to mimo jiné také fakt, že režiséra při natáčení několikrát smetla do moře vlna a herec v jeho průběhu uvažoval o tom, že z filmu odstoupí. Oba nakonec extrémně náročné podmínky při natáčení přestáli, díky čemuž mají diváci možnost zhlédnout tento nevšední příběh. Ač jádro filmu tvoří ztroskotání rybářské lodi, na které si mimochodem rybáři krátce před její nehodou povídají o Čelistech, Kormákur se soustředí také na následky oné události. Převrácení lodi působí velmi autenticky a divák si při této „komorní“ scéně může klidně vzpomenout i na mnohem bombastičtější katastrofické filmy o nepoměrně slavnějších lodích, ať už na Poseidon z Dobrodružství Poseidonu či na slavný Titanic. Sledovat hrdinu bojujícího ve studeném moři o život je poutavé, ale pochopitelně tato scéna zabírá jen několik minut. Režisér navíc do děje šikovně vkládá sérii flashbacků natočených na 16mm kameru - ve chvíli, kdy ve studené vodě Guli podléhá krizi, ho právě jeden z flashbacků „nakopne“ k nečekaně heroickému výkonu. Guliho případ se především pro vědeckou obec stane nevysvětlitelnou záhadou popírající jejich veškeré dosavadní poznatky a hypotézy a v mediálním světě způsobí senzaci. Jeho přežití se dokonce stane i předmětem pochybností. Doopravdy tento člověk uplaval v ledové vodě několik kilometrů? Jak to mohl přežít? Jak je možné, že přežil právě on? Film trefně ukazuje, jak se vytváří legendy a jak lidem obecně dělá problém přijmout a smířit se s událostmi, které si nedokážou vysvětlit. Kormákur z této situace dokáže vytěžit i nečekaně vtipné momenty. Divák se neubrání smíchu, když sleduje, jak jej vědci podrobují náročným testům se skupinkou vybraných profesionálních námořníků. Proti všem předpokladům by tento obtloustlý domácký typ, který absolutně neodpovídá stereotypním představám o hrdinství, neměl přežít. V závěrečných titulcích nám režisér nabídne autentické záběry skutečného předobrazu filmového Guliho. I když z něj můžeme vidět jen obličej, diváka ještě více překvapí zřejmá disproporce mezi jeho vzezřením a tím, že dokázal něco, co by nezvládli ani nejlépe fyzicky připravení plavci a atleti. Jeho nehraná skromnost a nepředstíraný údiv nad tím, že jeho „obyčejný“ čin vzbudil takový zájem, je až dojemný. Přitom on sám jen poznamená: „Měl jsem štěstí“. Hluboko je příjemné osvěžení pro diváka zvyklého především na hollywoodské spektákly či nejrůznější žánrové filmy. Zaujme sympatickou neokázalostí a neobyčejným příběhem jinak až komicky všedního hrdiny, jenž měl to štěstí nebo tu smůlu, že přežil něco, co přežít „neměl“. Kormákurovi se z jeho příběhu i exotiky prostředí Islandu podařilo vytěžit poměrně dost a připomenul poněkud pozapomenutou kinematografii malého severského ostrova. Mimo proměnění jedenácti islandských výročních cen Edda Award se jeho film octnul také na shortlistu devíti oscarových kandidátů za rok 2012, ale do finálové pětice nakonec nepostoupil. Měl zřejmě tu smůlu, že ve stejném roce vznikl ještě jiný „mořský“ film, ambiciózněji koncipovanější snímek Kon-Tiki, proti kterému je komorně laděný Hluboko přeci jen v jisté nevýhodě právě tím, že je „příliš“ obyčejný. Nicméně byla by chyba si nechat tento nevšedně obyčejný film v kinech ujít.

Český trailer filmu Hluboko