Psycho je dnes patrně nejznámějším a nejrespektovanějším filmem z dílny anglického režiséra Alfreda Hitchcocka. Chronologicky v jeho filmografii spadá do pozdějšího, ale rozhodně vrcholného mistrova období. Hitchcock byl v roce 1960 už dávno uznávaným a respektovaným tvůrcem, který měl za sebou přes třicet let aktivní tvorby a desítky snímků v mnoha filmových žánrech. Nejvýznamněji se ale vyprofiloval v žánru thrilleru. Nikoliv náhodou se mu přezdívalo mistr napětí. Hlavními tématy v jeho filmech byla ztráta identity a pronásledování nepravého člověka (např. Nepravý muž, Na sever severozápadní linkou), splývání skutečnosti a snu, strach ze ztráty kontroly (např. Vertigo) a také drastické scény, které právě v Psychu hrají nezanedbatelnou roli. Hitchcock Psycho natáčel s omezeným rozpočtem (něco málo přes 800 tisíc dolarů), bez hereckých hvězd, s levnějším televizním štábem a na černobílý filmový materiál. Paradoxně právě tato omezení přinesla do jeho tvorby svěží a čerstvý závan tvůrčí svobody. Předlohou mu byl román Roberta Blocha z roku 1959, který byl inspirován masovým vrahem Edem Geinem. Ten jej zaujal natolik, že se rozhodl ihned zakoupit práva na zfilmování a jeho všechny dostupné výtisky. Chtěl, aby filmový divák šel do kina naprosto netušíc, co ho čeká. Správně předpokládal, že právě moment překvapení bude v tomto případě jeho hlavním trumfem. V dnešní době je u takto známého filmu výhodou, že se člověk píšící o něm nemusí bát, že by prozradil z děje něco, co divák ještě nezná. Naopak zde spoléhám na to, že drtivá většina lidí, co si článek přečte, film už zná. Čím tedy může Psycho upoutat i dnes, více jak 50 let od doby svého vzniku? Nikoliv už překvapivou vraždou pod sprchou, ani její drastičností. Hranice toho, co je ve filmu pokládáno za šokující se časem neustále posouvají. Proč tedy a čím fascinuje i dnes? Děj filmu začíná až překvapivě obyčejně. Marion Craneová je sekretářkou v Phoenixu, která si jednou za čas dopřeje malou aférku se svým přítelem Samem Loomisem. Když se jí naskytne příležitost jak přijít k penězům, neváhá si je přivlastnit krádeží a rozhodne se vydat za svým přítelem do Kalifornie. Cestou ale vzbudí podezření silničního policisty a také majitele autobazaru, u kterého si Marion vymění auto. V silném dešti poté odbočí z hlavní silnice k Batesovu motelu, kde chce přečkat noc. Až do této chvíle by se mohlo zdát, že půjde o tuctové drama s konvenční zápletkou. Ale i v této úvodní pasáži filmu nás dnes překvapí precizní a originální Hitchcockův režijní styl. Už jen samotná mistrovsky aranžovaná scéna s policistou by se mohla dávat za příklad toho, jak se vytváří napětí a pocit ohrožení. Důležitou roli zde hrají policistovy tmavé brýle, které mu dodávají tu „správnou“ anonymitu a autoritu. Je to jen nepatrný detail, ale právě pozornost k detailům hraje v Psychu významnou roli. Nicméně teprve od oné deštěm vynucené odbočky začíná být Psycho opravdu zajímavé. Hitchcock tu vytvořil dojem dokonalé filmové iluze. Prostředí Batesova motelu, domu na kopci nedaleko něj a Bates sám působí jako z jiného světa, který s realitou nemá nic společného. Nechce se mi věřit, že by až do doby příjezdu Marion žil Norman jen nenápadný život osamělého podivína. Možná ano, o jeho historii tu ale neběží. Postava Marion je jakoby z našeho světa a vzbuzuje dojem realističnosti. O to kontrastněji pak působí její seznámení a rozhovor s majitelem motelu Normanem Batesem. Na jedné straně představitelka racionality, na druhé postava jako ze snu, v Marionině případu noční můry. Zdánlivě se neděje nic zvláštního. Norman působí jako poněkud tajuplný, ale v podstatě neškodně vypadající sympatický mladý muž, ke kterému se Marion snaží být jen příjemná. Pak ovšem následuje radikální zvrat v podobě oné slavné vraždy ve sprše. Dnes už mi tato scéna nepřijde ani šokující, ani brutální. Jistě, tehdy šlo z dramaturgického hlediska o šokující zvrat, ale dnes mě na ní nejvíc překvapuje, jak je rafinovaně natočená a jak málo krvavě vypadá. Veškerého účinku tu Hitchcock docílil ryze filmovými prostředky. Především tu originálně využil svícení a takzvanou rapidmontáž, což je rychlý střih mnoha krátkých záběrů. Jde vlastně o „tanec“ záběrů, kde se míhá ruka s nožem a nahé tělo Marion. Prakticky zde neuvidíme jediný, kde by nůž vnikal do těla oběti. Zvuky nože bodajícího do těla simuloval žlutý meloun, místo krve byla použita čokoládová poleva. Ve výsledku pak scéna vraždy nepůsobí naturalisticky, ale jako dokonale zaranžovaný choreografický akt. Sílu obrazu tu efektně doplňují smyčce Bernarda Herrmanna. Kromě virtuózně zpracované technické stránky filmu, kterou tu Hitchcock potvrdil svojí inscenační a režijní originalitu, včetně enigmaticky a stylově působícího černobílého obrazu, se mu zde také povedlo na svět přivést fascinujícího filmovou postavu. Tvůrce byl zastáncem teorie, že film byl dobrý podle toho, nakolik se mu v něm povedlo ztvárnit dobrého filmového padoucha. V Psychu nepochybně stvořil jednoho ze svých nejlepších. Velkou zásluhu na tom nese samozřejmě jeho herecký představitel Anthony Perkins, který dokonale odstínil všechny zákruty i proměny Batesova charakteru a chování. Výjimečností Psycha neotřásla ani další, v podstatě zbytečná pokračování, z nichž jedno režíroval sám Perkins, ani obskurní remake Guse Van Santa z roku 1998. K okolnostem vzniku Psycha se vrací i loňské životopisné drama Hitchcock. Jedinečnost a působivost originálu zůstává časem nedotčena a má v americké i světové kinematografii své výlučné a nezpochybnitelné místo.

Originální trailer filmu Psycho