Když jsem se nedávno podruhé kochal u Lawrence z Arábie, zoufale jsem si přál vrátit čas do minulého léta, kdy běžel jako opener na stříbrných plátnech Karlovarského filmového festivalu. Leanovo pouštní veledílo se totiž pyšně řadí do pomyslného zlatého fondu kinematografie, jehož snímky by měl každý kinofil alespoň jednou za život v měkkých sálových křeslech vysedět. V této skupině filmů má jedno z výsadních míst i Tenkrát na Západě, jehož kotouče jsou nyní díky iniciativě Projektu 100 ve vybraných pražských kinech. Nemá větší smysl recenzovat šedesátkovou klasiku, jestli ji čtenář ještě neviděl, měl by okamžitě přestat v momentální činnosti a vyhrabat peněženkovou stovku za lístek na promítání. DVD nosič či stažení z internetu bych mu silně nedoporučil. Proč? Filmy se ve staré hollywoodské éře dělaly jinak, než je tomu v dnešní době. Distribuce snímků probíhala jenom a jenom v kinosálech - do doby VHS kazet při vydání Leoneova veledíla ještě pár let scházelo a optické disky byly v ještě větším nedohlednu. Režisérův génius tak v plné síle vyniká především na klasickém, sálovém distribučním kanále. Tenkrát na Západě přiklusal jako svěží posel nové generace westernů s ikonickými postavami, dlouhými záběry přelitými do rychlé akce a masivní produkcí s nezapomenutelnou stylovou hudbou. Nemalým tahákem byla také záporná hlavní postava ztvárněná legendárním Henrym Fondou, který byl jedním z vedoucích znamenitě vybrané skupiny herců. Hluboké výstřihy Claudie Cardinale jsou žhavé stejně jako její uhrančivý pohled, skloubený s ironickými úsměvy Charlese Bronsona v roli Harmoniky, toho, kdo "hraje, když by měl mluvit, a mluví, když by měl hrát". Obsazení je hvězdné a hraní je na té vůbec nejvyšší úrovni. Různorodé uznání snímku v době jeho natočení a distribuce je dnes spolehlivě zastíněno jeho současnou pozicí jako jeden z nejlepších filmů vůbec. Úvodní hodina je to nejlepší, co můžete kdy vidět. Prvních deset minut slavné nádražní scény s očekávaným příjezdem vlaku a Bronsonovy postavy dá jasně vyniknout vyčištěný 35mm kinofilm, jehož vizuální kvalita, čistota a smysl pro detail jsou na plátně neskutečné. Široké záběry do kraje, masivní nasazení komparzu s bohatou produkcí - to vše zabarvené hudbou Ennia Morriconeho, snad nejlepším dílem jeho kariéry. Skladatel vytvořil tři základní témata pro tři postavy, každé s jinou atmosférou a odlišnými nástroji. To je naprosto vše, žádné dvacetisongové soundtracky. A jde o snad nejslavnější filmové skóre vůbec. Psát o oborové úrovni mistrovství Sergia Leoneho je pro mě nemalá čest. V jeho tvorbě můžete studovat dlouhé hodiny a celé dny trávit načítáním jeho režijní filozofie, zdrojů a inspirací. Nejlépe ale uděláte, když ukrojíte tři hodiny ze svého všednodenního večera. Zírat přímo do chladnomodrých očí Henryho Fondy v detailu na obřím plátně s bušícím Morriconeho "harmonika tématem" nemůže nechat v klidu žádného filmového fanouška. Jediným problémem, který by měl divák řešit, je kde vybrat nejpohodlnější sedačky na necelé tři hodiny stopáže.

Originální trailer filmu Tenkrát na Západě