Český lesník si bere německou dívku a v předvečer vypuknutí války se musí rozhodnout, na čí stranu se postaví. Nikdo ale netuší, jak kruté bude poválečné vyrovnání mezi oběma národy. Stojí ambiciózní český film za pozornost?
7 dní hříchů
Česká republika, 2012
Režie: Jiří Chlumský
Scénář: Josef Urban
Kamera: Martin Šec
Herci: Ondřej Vetchý, Jarek Hylebrant, Vica Kerekes, Jiří Schmitzer, Norbert Lichý
Česká premiéra: 01.11.2012
(Jenny Poláková, 06.11.2012 16:59) Reagovat
Konec druhé světové války znamenal pro mnoho lidí veliké změny, pro mnoho lidí německé národnosti cestu z východu a jihovýchodu na západ nebo na jinou světovou stranu (můj prastrýc došel až do Austrálie). Ti žili kratší nebo delší dobu jako příslušníci jedné ze dvou národností ve společné zemi. Ač s politickým podtextem (studená válka), líčila mnohá díla německy píšících autorů realisticky konec druhé světové války a prvních měsíce po válce, např. Josef Mühlberger, Herbert Schmidt-Kaspar. Z dnešního pohledu psali další autoři Emil Merker, Ilse Tielsch, Gerold Tietz a další. Prvně jmenovaní autoři psali především o tom, co sami prožili. Hovořili většinou o ztrátě osobní lidské hodnoty, o ztrátě identity, o ztrátě vlasti a životního i kulturního prostředí. Další jmenovaní autoři vycházejí z hluboké znalosti historie a mnoha rešerší.
Tak můžeme číst příběhy nejen osob z bývalých Sudet, ale i ze Slezska, Východního Pruska, Západního Pruska, Pomořan, Litvy, Lotyšska, Estonska, Sedmihradska, Volyně, Bukoviny, Kazachstánu atd. Bylo by možné připomenout i dvojí „vyhnání“ Poláků.
Je důležité, že rovněž obyvatelé, kteří žili a zůstali v tzv. Sudetech, vyprávějí své příběhy. Jako svědkové doby popisují ze svého pohledu události, které se přímo dotkly jich. V německy mluvících zemích vznikají a vysoce se cení právě vyprávění o vlastních zážitcích.
Sem je možné přiřadit i román Josefa Urbana, který byl zfilmován a podkladem je právě skutečný příběh.
V úvodu k filmu 7 dní hříchů sleduje divák krásné a poklidné hory, čímž se naladí na úvodní scénu. Ta tvoří první setkání s postavami filmu na svatbě Jana a Agnes, tedy při radostné události. Jan Olšan slibuje nevěstině otci, že se postará o to, aby se Agnes měla dobře. Budoucí konflikt je naznačen rvačkou mezi příznivci jedné a druhé strany, totiž Němci (bratr a otec nevěsty) a Čechy (přátelé Olšana), při svatební hostině. Tento konflikt se během let okupace postupně rozrůstá a zostřuje.
K dalším výrazným změnám dochází poté, co byl do kraje dosazen major Uvarov jako dozíratel nad oblastí, mimo jiné stojí ve filmu též jako ochránce pravdy a pořádku. Dalo by se očekávat, že konec války přinese klid a mír, a to jak mezi národy, tak mezi jednotlivci. Stane se ovšem opak, nastává boj o moc, o majetek, o výhody, na druhé straně hraje roli pomstychtivost a zloba jako důsledek krutých válečných let. Na místo starosty je dosazen příbuzný Jana Olšana, bývalý kamarád Jana se stává velitelem Rudých gard. Vzniká chaos, ve kterém se charaktery nejvýznamnějších postav výrazně mění. U Brachtla i Příkryla převáží temná stránka osobnosti. Tento moment je ve filmu podtržen i nečistotou míst, blátem, zamazanými oděvy apod. Mezi nimi se zoufale pohybuje Olšan a dlouho doufá v jejich pomoc, až nakonec sebere všechny své síly a sám najde svou ženu. Ví, že slib je třeba splnit, na druhé straně k ní cítí stále lásku, přestože krátce zaváhal. Chaos je podtržen i obrazy vyrabovaných domů a jejich okolí. Tyto tvoří protiklad k záběrům nekonečných zasněných hor, obrazům bzučících včel i rozkvetlých luk. Ani dětské postavy, vystrašená německá holčička starousedlíků a přátelská česká holčička nových přistěhovalců, nezůstanou ušetřeny hrůzných osudů. Německý starousedlík Ditrich se rovněž pohybuje mezi oběma stranami, zjevně mu jde pouze o přežití. Dohnal a Bozděch jsou ochotni udělat cokoliv, jen aby se zalíbili těm, kteří drží v rukou moc, a odnesli si výslužku.
Umírají zástupci obou stran, nakonec i bratr Agnes, Jürgen, s kterým je Jan Olšan spojen proti své vůli příliš těsně, totiž při útěku z lomu a hledání Agnes.
Konec příběhu je smířlivý, i když ruka starého Jana Olšana na jménech osob na kostelních lavicích naznačuje, že tento konkrétní na skutečných událostech založený příběh skončil, nikoliv však otázky ohledně lidského chování ve vypjatých chvílích.
Je třeba vyzvednout i repliky a obrazy, které odlehčují napjatou situaci. Například vyjádření úředníka, který přináší žádost o německé občanství pro Olšana (Olšan že má určitě i německé kozy), scéna lásky na seně (vždy připraven), chytání slepic (černá nebo bílá, tedy německá nebo česká slepice) apod. Toto zmiňuji proto, že i humor patří do takového zobrazení doby – připomenu např. knihy pro děti v německé řeči od Josefa Holuba a Ilse Tielsch(ové).
Významnou roli hrají zvuky: kroky, výstřely, šepot, výkřiky, které působí silně především díky technice v moderních kinech. Hudba k filmu je velmi působivá a spolu s filmovými obrazy udržuje divákovo napětí od začátku až do konce.
Je dobře, že vznikají romány a filmy, které se vracejí do doby tak neblahé, a nebude jich nikdy dost. Každé dílo přináší nový pohled a nové podněty k zamyšlení. V Německu vzbudil román i film Habermannův mlýn rovněž od Josefa Urbana (režie Juraj Herz) velký zájem (jak vím od německých občanů, vzdělaných lidí se znalostmi historie a se zájmem o literaturu a film).
Jen název filmu bych poopravila na: Sedm dní, sedm hříchů. Děj probíhá po sedm dní. Během těchto sedmi dní byly postavy Brachtla, Přikryla, Jürgena a dalších schopny se dopustit všech sedmi kardinálních hříchů. Dovolím si citovat, byť možná ne zcela přesně, Josefa Urbana před začátkem představení: „Kéž se (diváci) nikdy nedostanete do podobné situace“.
Ridley Scott se po 24 letech vrací ke svému oscarovému filmu Gladiátor s pokračováním, kterým zdatně navazuje na legendární snímek a dokazuje, že ještě neřekl své poslední slovo.