Newyorčan Sam (Chris "Kapitán James T. Kirk" Pine) vypadá na první pohled jako naprosto spokojený mladý muž. Urostlý, pohledný, doma mu vyvařuje studentka právničiny (Olivia Wilde) a má dobře placenou práci, která ho baví. Živí se jako facilitátor, což nemá nic společného s roboty vyslanými z budoucnosti někoho zlikvidivat, jak si jedna postava zpočátku myslí, ale je jakýsi výměnný obchodník. Vezme zboží, kterého se někdo chce zbavit, a za tučnou provizi ho vnutí někomu, komu namluví, že ho nezbytně potřebuje. Bohužel přijde pohroma v podobě mexických veder, neklimatizovaného vlaku plně naloženého krabicemi s procházející rajčatovou polévkou a fyzikálních zákonů o tepelné rozpínavosti hmoty. Zničený náklad a řádně zaneřáděná vlaková souprava přilákají pozornost obchodní komise, potravinářské inspekce a jiných orgánů a se Samovou kariérou je konec. A ještě ho to bude stát hodně peněz. Jo a navíc mu zemře nenáviděný otec, známý hudební producent a hledač talentů, který po sobě kromě několika špatných vzpomínek na zkažené dětství zanechal také stodolarovkami nacpanou tašku s adresou cizího jedenáctiletého kluka a jeho sexy matky, bývalé alkoholičky a feťačky (Elizabeth Banks). Jméno Alexe Kurtzmana je obyčejným smrtelníkům známější, než by se většině ostatních scenáristů vůbec mohlo snít. Devětatřicetiletý rodák z Los Angeles stojí společně se svým parťákem - stejně starým Robertem Orcim - na vrcholu psaveckého ledovce, kde se na každý jejich výplod stojí fronty a jejich scénáře se adaptují s velkou pompou bez ohledu na to, jak se zrovna tvůrčí duo vyspalo, neboť kvalita jejich děl je značně kolísavá. Uvádění v nedoceněné kolonce scenárista však již Kurtzmanovi, kterému doma na poličce kromě hodnotných ocení seda prach také Zlatou malinu za Transformers: Pomsta poražených, přestalo stačit a rozhodl se natočit si vlastní film, samozřejmě podle svého scénáře (na němž se podílel i Orci) a ve své produkci. Skromná investice 16 milionů do komorního rodinného dramatu se ovšem tvůrci scenáristicky zodpovědnému za předražené blockbusterové megahity jako Star Trek, Transformers nebo Zorro mstitel, ani zdaleka nevrátila. Snímek, jenž se měl původně jmenovat Welcome to People kiny prošuměl bez povšimnutí diváků a navzdory lákavému obsazení a kladným hodnocení kritiků vyděal jen 12 milionů dolarů. Což je rozhodně škoda. Na druhou stranu je třeba říci, že People Like Us není film pro kina. Do škatulky nezávislých feelgood dojemných dramat skvěle zapadající forma mnohem lépe sedí televizní obrazovce a večeru se sklenkou než s kelímkem. Jednoduchý příběh zpočátku více než evokuje snímek Elizabethtown (mladej frája s životem na háku, průšvih v práci, mrtvý otec, únik před realitou do rodného města), ale ač se Kurtzman rozhodně nebrání dojemným scénkám sbližování se s místními outsidery, hraní na nostalgické city velkoměstského navrátilce a postupnému slzopudnému rozkrývání nebožtíkovi světlé stránky osobnosti, neklesne nikdy tak hluboko do vod násilného citového vydírání a přeslazeného klišé, jako se to (ne)podařilo Croweovi s Bloomem. Režisérský debutant udržuje své svěřence v příjemně civilní rovině, nepouští je do trapného přehrávání a až do citově vypjatého finále udržuje zdání přirozenosti, které diváka nenutí klepat si na čelo při vzpomínce na úvodní "dle skutečné události" titulek. Samozřejmě, o syrovosti evropských dramat si můžeme nechat jen zdát... Chris Pine v hlavní roli Sama mohl být menší klaďas, kterému alespoň na mikromoment uvěříme, když zvažuje, že si peníze odkázané někomu jinému sobecky ponechá (a že by se mu právě hodily), bývalá feťačka v podání Elizabeth Banks, která souložila s každým a všude tak dlouho, až si vysouložila syna, by asi byla svou minulostí poznamenána více než občasnou návštěvou sezení anonymních alkoholiků, kam tahle inteligentní, zodpovědná a upravená MCBP pasuje asi jako Oprah Winfrey na schůzi anorektiček. Její problémový synek v podání Michaela Halla D'Addaria je pak také jen další dokonalou ukázkou charakterové škatulky zlobivého dítěte – tváří se komplikovaně, nepřístupně a nezkrotně, ale ve výsledku je to ten nejpředvídatelnější milující rošťáček. Trestuhodně nevyužitá Michelle Pfeiffer jako matka a Olivia Wilde jako milenka jen doplňují tuhle skvadru líbivých kladných postaviček, které sice dostaly do vínku ponurou minulost a dostatek životních trablů, ve výsledku jsou však jen další z tisíců filmových Američanů - přímočarých, krásných a dobrosrdečných a prostě skvělých. Rozhodně ne people like us. Režijní debut velkého scenáristy tak překvapivě pokulhává spíše po scenáristické stránce než po té režijní. Kurtzman od svých kolegů odkoukal řemeslo více než důkladně, naopak se nezbavil svého jednoduché blockbusterového stylu vykreslování charakterů. Za pozornost toto z řady nevybočující, tradičně natočené, nezávisle vyhlížející rodinné drama rozhodně stojí, a pokud budete chtít, slzička ukápne. Ale že si na něj vzpomenete i za pár dní, to vám zaručit nemohu.

Orginální trailer filmu People Like Us