Woody Allen patří k tvůrcům spíše uzavřeným, kteří si střeží své soukromí a neposkytují rozhovory, pokud je k tomu někdo nedotlačí. Nepřekvapí proto, že snímek Woody Allen: A Documentary je teprve druhý celovečerní dokument na téma Allen a jeho filmy, resp. první životopisný vůbec. A zatímco ten předchozí, deset let starý Woody Allen: A Life In Film je přemítáním umělce nad svým dílem, kde objasňuje tvůrčí záměry (a je tedy určen spíše pokročilým allenologům), nový snímek je snahou o komplexní pohled na "život a dílo" slavného Newyorčana. Dokument vznikl loni původně jako dvoudílný, celkem tříhodinový díl televizní série společnosti PBS American Masters, poté byl sestříhán do stotřináctiminutové podoby a letos uveden v převážně evropských kinech. Tento článek je psaný na základě zhlédnutí oné delší verze. Navzdory mnohým očekáváním spojeným se skutečností, že scenárista a režisér Robert B. Weide měl bezprecedentní přístup k objektu svého zájmu a jeho spolupracovníkům a Allen mu prý odpověděl na každou otázku, nedozvíme se mnoho nového. Woody Allen nás nikdy nepustí opravdu k sobě, drží si neustále odstup. Z toho vyplývá, že spokojení s filmem jako celkem budou nejspíš ti, kteří Allena ještě nemají nakoukaného a chtěli by nějaký "návod k použití", zatímco dlouholetí fanoušci Mistra budou nejspíš vděčně "vyzobávat" drobné zajímavosti. Což nemění nic na tom, že ty tři hodiny mi utekly jako voda a navodily docela intenzivní potřebu si zase nějaký klasický Allenův kousek zopakovat. Je jasné, že u tvůrce tak plodného je obtížné vybrat, na co zaměřit pozornost. První díl se věnuje rodičům, dětství a dospívání, profesionálním počátkům coby neúnavnému chrliči vtipů pro noviny a scének pro druhé komiky, prvním dvěma manželstvím, obrovskému úspěchu, který zažil jako stand-up komik, až k filmové dráze a cestě od bláznivých komedií k osobnějším, emocionálnějším záležitostem, jako je Annie Hallová či Manhattan, a někdy snad až úporně artistním snímkům typu Interiéry nebo Vzpomínky na hvězdný prach. A jestliže ukázky z filmů znají fanoušci nazpaměť, scénky z různých televizních pořadů jsou osvěžujícím zpestřením - a tím nemyslím jen neuvěřitelný boxerský souboj Woody vs. klokan. Rozhovory s jeho spolupracovníky vám zase leckdy osvětlí, koho si představit pod často se opakujícími se jmény z úvodních titulků jeho klasických filmů. A na rozdíl od vděčných herců a hlavně hereček si u komentářů třeba takového Martina Scorseseho můžete být jisti, že nejde jen o prázdné pochlebování. Druhá část dokumentu pak zachycuje období po roce 1980 až do současnosti, což je vzhledem k množství, pestrosti i kvalitativní nevyrovnanosti Allenovy filmografie obtížný úkol a Weide nenašel žádný jednotící přístup, místo toho spíš skáče z místa na místo. Na jednu stranu potěší, že se nevyhýbáme dlouholetému vzahu i profesionální spolupráci s Miou Farrow až k jejich skandálnímu rozchodu, na druhou stranu Allenovy komentáře jsou velmi opatrné a vztahu se svou současnou manželkou Soon-Yi se prakticky vyhýbáme. Člověk cítí, že právě tady mohl být emocionální vrchol celého filmu. Těžko také říct, jestli Allenův tradičně nadmíru kritický postoj ke kvalitě svých filmů je jen obrana, předstírání nebo prostě skutečný pocit z vlastní nedostatečnosti ve srovnání s osobnostmi typu Groucha Marxe, Boba Hopea či Ingmara Bergmana, které sám obdivuje, stejně jako potřeba zdůrazňování toho, že je vlastně líný a nejraději tráví čas na gauči u sportu. Na tyto otázky nám tři příjemné hodiny strávené v "dobré společnosti" odpověď také nedají. Ve výsledku se tak tvůrce Woody Allen: A Documentary svému objektu pod kůži nikdy nedostane. Jako úvod do studia nebo předkrm ale rozhodně poslouží víc než dobře. Já si druhý den po zhlédnutí musel znova pustit Annie Hallovou. A nezůstane nejspíš jen u ní.

Originální trailer filmu Woody Allen: A Documentary