Na slavnostním vyhlášení Oscarů za rok 1956 převzal cenu za nejlepší ženský herecký výkon Cary Grant. Nešlo o dodatečné ocenění jeho kreace v převlekové komedii I Was A Male War Bride, ale zastoupení oceněné herečky, která americkému publiku nadlouho sešla z očí a jejíž jméno bylo ještě nedávno vláčeno bahnem. Ingrid Bergman nepochybně natočila řadu lepších filmů, než je Anastázie. Když se ale z rádia ve Francii, kde tehdy žila, dozvěděla, že za svůj první americký film po letech evropského vyhnanství získala Oscara, bylo jí jasné, že jde o gesto na usmířenou a nadpis nové, snad šťastnější kapitoly jejího života. Má férová císařovna Od ruské revoluce a popravy posledního cara Mikuláše II. a jeho rodiny v roce 1918 mezi lidmi kolovaly zvěsti, že jednomu z panovníkových potomků se podařilo uniknout jisté smrti a žít pod cizím jménem v západní Evropě. Od události uplynulo už deset let a městská legenda se za tu dobu rozvětvila o desítky variant a podrobností. Nejrůznější blázni, podvodníci a provokatéři už se ji pokoušeli využít a tvrdili, že právě oni jsou poslední z rodu Romanovců. Jak poznamená jedna postava ve filmu, "popravčí četa zřejmě neuměla mířit". V sázce je totiž pohádkové dědictví v hodnotě deseti milionů liber, které car uložil v britské bance. Když se o Velikonocích 1928 kolem Seiny potácí záhadná žena bez domova, nápadně podobná carově nejmladší dceři, skupinka ruských exulantů vypracuje plán. Bývalý carský generál Bunin (Yul Brynner), toho času provozující v Paříži ruskou restauraci, věří, že po detailní přípravě na svou roli žena jménem Anna Korevová (Ingrid Bergman) přesvědčí svět, že je ztracenou velkovévodkyní Anastázií Nikolajevnou, a podělí se s Buninem a jeho dvěma spiklenci o dědictví. Sama Anna Korevová je takříkajíc žena bez vlastní identity, neboť po úrazu ztratila paměť. V posledních letech žila střídavě na ulici, v chudobincích a ústavech pro choromyslné a střípky neurčitých vzpomínek na dřívější život nedávají jednoznačnou odpověď, zda skutečně je nebo není ruská šlechtična. O tom má rozhodnout série setkání s lidmi, kteří Anastázii znali, a především verdikt její babičky Marie Fjodorovny (Helen Hayes), vdovy po předchozím carovi, která ovšem o setkání nechce ani slyšet. Námět Anastázie volně vychází ze skutečné události. Anna Anderson, skutečná žena, vydávající se ve dvacátých letech za ruskou velkokněžnu, byla velmi pravděpodobně bájná lhářka, k jejímu setkání se starou šlechtičnou nikdy nedošlo a otázku její identity o léta později neromanticky uzavřel negativní výsledek testu DNA. Film Anatola Litvaka ovšem příběh značně zromantizoval a vztah Anastázie a Bunina pojal jako variaci na Shawova Pygmaliona. K pochopení toho, proč vlastně Ingrid Bergman dostala za Anastázii Oscara a proč měla tato tuctová limonáda zásadní význam pro její kariéru, je třeba vrátit se o sedm let zpátky. Italská mezihra Když herečce vypršel sedmiletý kontrakt s producentem Davidem O. Selznickem, na radu manžela, švédského zubaře Pettera Lindstroma, se rozhodla ho neobnovit a po vzoru Caryho Granta se stát hvězdou nezávislou na smlouvě s konkrétním studiem. Výhodou tohoto rozhodnutí bylo, že si mohla vybírat ze širší palety nabídek a dokonce sama iniciovat vlastní projekty. Jeden z nich ovšem způsobil, že se z pozice nejoblíbenější ženské hvězdy Hollywoodu zakrátko ocitla v roli všeobecně nenáviděné narušitelky amerických hodnot. Jednoho letního dne roku 1948 se vypravila do kina na jistý italský film. Syrový neorealistický snímek Řím, otevřené město se tolik lišil od hollywoodské produkce, že Ingrid okamžitě zatoužila hrát v něčem podobném. Když posléze viděla film Paisá, další snímek Roberta Rosselliniho, napsala italskému režisérovi dopis, v němž se vyznala z obdivu k jeho dílu a touhy pracovat pod jeho vedením. Protože v té době po spolupráci s Ingrid marně toužil výstřední producent Howard Hughes, který právě koupil studio RKO, a Rossellini byl v důsledku poválečné měnové reformy bez peněz, brzy se začal rodit projekt italského filmu za americké peníze a přirozeně s Ingrid Bergman v hlavní roli. Při návštěvě Itálie, financované Hughesem, se Ingrid do Rosselliniho zamilovala, a ještě než uvedli první společný film do kin, stránky italských i amerických novin zaplnily pobouřené články o tom, že ženatý režisér a vdaná herečka spolu čekají dítě. Následný mediální hon na čarodějnice, přiživovaný italskými i americkými církevními spolky a mravnostními ligami, vyvrcholil oficiálním zavržením herečky na půdě amerického Senátu, kde byla senátorem Edwinem C. Johnsonem z Colorada zahrnuta mezi "nepřátele Ameriky" a odsouzena pro své "nemravné výstřelky". V únoru 1950 se páru narodil syn Renato a současně byl uveden do kin snímek Stromboli, v němž Ingrid hraje českou válečnou uprchlici, která obtížně přivyká životu v manželství s italským rybářem. Film, který Howard Hughes nechal drasticky sestříhat, byl pro americké publikum nesrozumitelný a zklamání představoval i pro příznivce neorealismu. Touha Ingrid Bergman hrát v Rosselliniho filmech brzy narazila na šok ze způsobu jejich realizace. Mezi italské neherce hollywoodská hvězda přes veškerou snahu nezapadala, ležérní přístup režiséra k natáčecímu plánu a neexistence pevného scénáře ji zaskočily. "Ze Stromboli jsem čněla jako zanícený palec," glosovala tuto zkušenost později. Rossellini, za něhož byla o několik měsíců později provdána (v zastoupení a v Mexiku), jí navíc zakazoval hrát ve filmech jiných režisérů a především jí znemožnil vídat se s dvanáctiletou dcerou Piou, kterou zanechala v USA. Herečka se tedy ocitla v pasti a v situaci, z níž ji vysvobodil až rozvod v polovině padesátých let. S Italem natočila pět dalších, stejně rozpačitě přijatých (a v USA většinou neuvedených) filmů, zplodila s ním dvojčata Isabellu a Isottu a nedostatek filmových příležitostí začínala vyvažovat účastí v divadelních představeních. První krůček k filmovému comebacku představovala titulní role ve francouzském filmu Elena a muži, secesní komedii Jeana Renoira. Když se rozkřiklo, že Ingrid Bergman znovu hraje i ve filmech jiných režisérů, začal se rodit projekt, který jí vrátil dřívější pozici. Vrať se, vše odpuštěno Film, navazující na úspěšné divadelní zpracování příběhu, vyniká krásnou výpravou a hudbou, disponuje i poměrně solidním scénářem, ale výsledek stahuje k průměru režie. Anatole Litvak, jehož pro tuto práci kvalifikoval zřejmě jen ruský původ, většinu scén řeší jako sled obrazově krásných celků a polocelků, ale jen zřídka se mu daří přiblížit se postavám na dosah, objasnit jejich motivace a emocionálně zaangažovat diváky do jejich osudů. Až na několik výjimečných scén se dojem z Anastázie podobá distanci diváka na divadelním balkoně, který pozoruje triedrem nezřetelné figury pohybující se v nádherných kulisách. Ve scénách, kde Anastázie překvapuje své okolí nečekaně detailními vzpomínkami na život v rodině ruského cara, není zcela jasné, co z toho je nacvičená role předepsaná Buninem a co realita. Bunin ve strohém podání Yula Brynnera se zdá být natolik soustředěný na jediný cíl - carské dědictví -, že není příliš uvěřitelné, když se ho náhle a nečekaně vzdá. Závěrečná snaha uzavřít příběh obligátní romancí hlavních hrdinů vyznívá rozpačitě, protože nic z předchozího děje neobjasňuje, co tuto romanci zažehlo a nakolik reálné jsou její perspektivy. Všechny scény, pro něž stojí za to film vidět, jsou zajímavé zásluhou Ingrid Bergman a Helen Hayes. Anatole Litvak měl v úmyslu obsadit do role Marie Fjodorovny britskou herečku Helen Haye, která tuto roli ztvárnila v britském televizním nastudování hry. Administrativní chyba v podobě překlepu v příjmení ale způsobila, že role byla nabídnuta Helen Hayes, která před lety pověsila kariéru v Hollywoodu na hřebík, aby se postarala o nemocného manžela. Herečce, která se tou dobou věnovala především divadlu a příležitostně práci v televizi, nakonec role ruské šlechtičny stejně jako Ingrid vynesla Oscara. Bylo by jistě hezké uzavřít strastiplnou fázi života Ingrid Bergman konstatováním, že všichni ti diváci, kteří ji nejprve obdivovali pro jednu mediální iluzi a pro další ji stejně lehkomyslně zatratili, se časem chytili za nos. Že ti, kteří jí před lety posílali až do Itálie vulgární anonymy a neměli daleko k návrhům upálit ji jako čarodějnici, v polovině padesátých let dávno vystřízlivěli. Nebyla by to ovšem pravda. Když se měla Ingrid Bergman v roce 1955 objevit v televizní show Eda Sullivana, moderátor vyzval své diváky, aby rozhodli, zda je pro ně jako host pořadu přijatelná. Potupné referendum skončilo zamítavě. Hojně se protestovalo i proti jejímu obsazení do Anastázie. Jakkoli průměrný režisér byl, ke cti Anatola Litvaka budiž přičteno, že si herečku prosadil a že dobře věděl, co dělá. Na Anastázii samozřejmě zůstává nejpůsobivější similarita se skutečnou situací Ingrid Bergman - ženy, která prožila léta v zapomnění, aby se navzdory překážkám a nepřejícnosti vrátila na vrchol. Ingrid se to díky Anastázii a gestu americké Akademie podařilo, a přestože své další filmy natáčela převážně v Evropě, časem získala zpět i přízeň náladového amerického publika.

Originální trailer filmu Anastázie