Zasvěcení ho považují za jednoho z nejosobitějších francouzských filmařů, většina diváků ale jeho jméno nezná. Neštěstí Georgese Franju spočívá v tom, že se soustavně míjel s kinematografickými trendy své doby. Nutno dodat, že záměrně. Spoluzakladatel francouzské obdoby Národního filmového archivu a obdivovatel němé kinematografie nejprve po druhé světové válce natočil sérii dokumentů, které šokovaly svým naturalismem. První z nich, Le Sang des bétes z roku 1948, sleduje natolik věcně a realisticky každodenní rutinu na pařížských jatkách, že některé zdroje film evidují jako horor. Další filmy nahlédly například do života obyvatel penzionu pro válečné invalidy nebo továrních dělníků. V této době se o Franjuovi referovalo jako o tvůrci přelomových filmů, později naopak získal pověst náměsíčného blouda, který zaspal dobu. Ve druhé etapě své kariéry, kdy přesedlal na režii hraných snímků, byl totiž stále posedlejší myšlenkou vzkřísit témata a vyprávěcí postupy žánrových filmů němé éry. Záměr zprostředkovat soudobému publiku vlastní prožitky z dětství, kdy hltal očima dobrodružné příběhy Louise Feuilladea, působil v 60. letech jako bláhově zpátečnický. Francouzské kinematografii tehdy vládla progresivní Nová vlna, s níž se Franju necítil být spřízněný. Nezapadal ale ani do paralelního proudu tvůrců kosmopolitních komedií a kriminálních filmů. Režisérovi se tak nikdy nepodařilo realizovat svůj celoživotní sen natočit pietní remake němých filmů s Fantomasem a s úspěchem se nesetkalo ani náhradní řešení jménem Judex, remake jiného Feuilladeova filmu o maskovaném mstiteli, který trestá bezcitné boháče. Tento i další režisérovy filmy byly převažující částí kritiky přijímány jako příliš pomalé, příliš lyrické a příliš zamilované do překonaných chyb dávno mrtvé éry kinematografie. Publikum je víceméně ignorovalo a teprve po desítkách let od svého vzniku začínají (například díky vydání na DVD a Blu-ray v edici Criterion Collection) zvolna nacházet oddané příznivce. Oči bez tváře jsou malinko jiný případ a dá se říct, že přemosťují obě režisérova vyhraněná období. S dokumentárním cyklem je spojuje několik na svou dobu nečekaně drastických scén, s pozdějšími filmy zase poetičnost, sklon k až přeestetizovaným obrazovým kompozicím a viditelná snaha dokázat malověrným, že pokleslé žánry lze točit nepokleslým způsobem. Jsou také jedním z mála filmů Georgese Franju, které se dočkaly příznivé odezvy už ve své době, i když převážně v zahraničí. O čem jsou? Skalpel, prosím Profesor Génessier (Pierre Brasseur) je vážený šéf soukromé lékařské kliniky. Před čtyřmi lety zavinil autonehodu, při níž zahynula jeho žena a jejich jediná dcera z ní vyvázla sice živá, ale se znetvořeným obličejem. Profesor od té doby systematicky, ale stále neúspěšně pracuje na vývoji nových metod transplantace kožní tkáně, aby dceři vrátil její krásu. Což má přinejmenším dva háčky - kůži zvířat lidský organismus nepřijme a získat pro věc lidský obličej znamená usmrtit jeho dárce. Teď je ovšem Christiane nezvěstná, policie právě vylovila z řeky dívčí tělo odpovídající popisu a pana Génessiera čeká identifikace. Ano, je to jeho dcera, potvrdí zdrceně a pomalu míří ke své rezidenci, kde ho nikdo nečeká. Chudák, pomyslíme si, přišel o všechno. Jenže všechno je trochu jinak, než se na první pohled jeví. Christiane Génessierová (Édith Scob) žije a právě pláče ve svém pokoji nad úmrtním oznámením se svým jménem. Marně ji profesor i jeho loajální asistentka (Alida Valli) utěšují, marně jí vysvětlují, že jednají v jejím zájmu. Christiane dávno ztratila naději. Když navíc zjistila, že její otec kvůli chystané transplantaci zavraždil nějakou cizí dívku, Christiane čím dál víc propadá zoufalství. Co naplat, že otec nechal z domu odstranit všechna zrcadla a že pro ni dal vyrobit masku, připomínající její původní obličej. Christiane vidí svůj děsivý odraz v oknech, příborech nebo na leštěném nábytku, churaví ze sociální izolace a ztrácí vůli k životu. Poetický skorohoror Šedou eminencí projektu byl ambiciózní producent Jules Borkon. Inspirován celosvětovými úspěchy malého britského studia Hammer, rozhodl se podle jeho vzoru natáčet realizačně nenáročné francouzské horory. Byl si vědom dobré prodejnosti tohoto žánru, ale také nesnází, s nimiž se jeho výrobci potýkají kvůli cenzorům. Aby nebyl nucen hotový film dodatečně krátit nebo nákladně přetáčet podle jejich požadavků, rozhodl se Borkon eliminovat případnou kontroverzi už v zárodku. Autorům ještě nenapsaného scénáře i režisérovi dal spolu s předlohou Jeana Redona i jasné instrukce, čemu se při její adaptaci vyhnout. Zjistil, že francouzskou cenzuru dráždí především přemíra krve, pro britskou je nepřijatelné týrání zvířat a německá je mimořádně háklivá na postavy šílených vědců a zpochybňování lékařských či policejních autorit. Všechny tyto prvky Redonův román obsahuje, a ve filmu byly potlačeny. Zdánlivě svazující omezení producenta ale nakonec vedla ke kreativnější práci se zdrojovou látkou a nekonvenčnímu výsledku. Georges Franju a dvojice autorů detektivek Boileau - Narcejac ve scénáři poněkud zlidštili původně šíleného profesora Génessiera, zvěrohodnili motivace postav a středobodem příběhu učinili Christiane. Na otázku, zda Oči bez tváře po těchto úpravách vůbec zůstaly hororem, odpovídám, že ano, ale hororem jiného druhu, než jaký byste vzhledem k jeho ději očekávali. Dobový tisk podává svědectví o divácích filmového festivalu v Edinburghu, kteří údajně omdlévali při šokující scéně odběru obličeje jedné z Genessierových obětí ("Už vím, proč skotští muži nosí sukně," glosoval událost Franju). Scéna je to sice dodnes působivá, ale ve filmu ojedinělá svou explicitností. Oči bez tváře až na několik okamžiků nestaví svůj účinek na vnějškové děsivosti znetvořování lidí, zato vyvolávají bezdechou úzkost z vývoje děje a nakažlivou melancholii smutné gotické pohádky. V prvním ohledu se podobají například Ďábelským ženám Henriho-Georgese Clouzota (rovněž podle scénáře dvojice Boileau - Narcejac), druhý je staví do sousedství poetické Krásky a zvířete Jeana Cocteau. Zda tyto filmy vy osobně považujete za horory, nechám na vás. Jisté je, že Očima bez tváře se řada jiných hororů přiznaně inspirovala. Mezi jejich obdivovatele patří například španělský svéráz Jesús Franco, který natočil neoficiální remake Gritos en la noche a znovu se k tématu vrátil i pozdějším filmem Faceless. Podezřele podobnou zápletku má i britský film Corruption a inspirační rodokmen sahá až do současnosti ke dva roky starému americkému hororu Victim nebo o rok mladší španělské Kůži, kterou nosím. Děsivá bílá maska, která v převážné většině filmu nahrazuje Christiane ztracenou tvář, podle slov Johna Carpentera ovlivnila podobu psychopatického Michaela Meyerse v jeho slasheru Předvečer svátku Všech svatých. V letošním programu Letní filmové školy je k vidění ještě jeden film Georgese Franju, půlhodinový hraný dokument Velký Mélies. Ke spolupráci na biografii obdivovaného průkopníka možností filmového vyprávění režisér přesvědčil členy filmařovy rodiny - Georgese Mélièse tak v rekonstrukci jeho života ztvárnil jeho vlastní syn a role sebe sama se ujala tehdy devadesátiletá Mélièsova vdova.

Trailer filmu Oči bez tváře