Rupert Everett se ohání rýčem a pistolí jako deprimovaný správce italského hřbitova Francesco Dellamorte. První z dubnové série článků o méně známých komiksových filmech představuje kultovní zombie komedii o lásce, smrti a nesmyslu života.
U příležitosti brzké premiéry
Avengers vám v rubrice
Za horizontem představíme několik nekonvenčních filmů z uplynulých let, které mají stejně jako předpokládaný hit kořeny v komiksech, na rozdíl od něj jsou ale všechno, jen ne superhrdinské.
Dellamorte Dellamore je z nich nejstarší, ve své době malinko přehlížený film, který si ale časem vydobyl kultovní status.
Balada o očích hrobařových
Francesco Dellamorte (
Rupert Everett), jehož příjmení příznačně znamená "smrt", zastává nevděčnou funkci správce hřbitova. Stranou od severoitalského městečka Buffalora, toho času zjitřeného brzkými volbami starosty, žije spolu s mentálně opožděným asistentem Gnaghim (
François Hadji-Lazaro) na krchově, ve dne pohřbívá mrtvé a v noci čeká s nabitou pistolí, až se vysápou zpátky z hrobů. Buffalorští nebožtíci mají totiž neobyčejnou regenerační schopnost a po sedmi dnech od pohřbu (ti čilejší i dříve) se vracejí. Úřady před zdejší anomálií zavírají oči a Francescovi nezbývá než si poradit, jak umí.
"Zabíjet mrtvé je práce jako každá jiná," říká smířeně,
"problém nastane, když sejmete někoho, kdo byl ještě naživu."
Francescova aura neustále přítomné smrti, se kterou nikdo z města nechce mít moc společného, z něj dělá společenského outsidera a misantropa. Dobře ví, že místní lékař nebo policista s ním mluví, jen když je třeba ohledat nějakou mrtvolu, a že i laskavá stařenka, která je na hřbitově pečená vařená, ho devótně oslovuje
"pane inženýre" jen proto, že on a Gnaghi jsou poslední živí v jejím společenském životě. Jedinou osobou, která hrdinu vytrhne z citové apatie, je čarokrásná mladá vdova (
Anna Falchi), která jeví nevšední zaujetí pro poslední věci člověka a dokonce se zdá, že by byla ochotna s Francescem natrvalo hospodařit ve stínu kostnice. Návrat nemrtvého manžela ale zpečetí její osud dříve, než stačí hrobaři prozradit své jméno, a Francesco znovu propadá nihilismu:
"Dal bych život za to, být mrtvý."
Dog. Dylan Dog
V titulcích filmu se dočtete, že předlohou snímku byl stejnojmenný román Tiziana Sclaviho. Ve skutečnosti sahá rodokmen filmu ještě o nějaký ten rok dále ke komiksu jménem
Dylan Dog. Titulním hrdinou Sclaviho seriálu, jehož se po světě prodalo kolem šedesáti milionů sešitů, je detektiv v černém saku a oranžové košili, který se po vzoru introvertních soukromých oček z rodu Phila Marlowea straní společnosti a pod pláštíkem noci vyřizuje paranormální případy. Hrobník Francesco Dellamorte byl původně jedním z Dylanových klientů, později autor shledal jeho životní úděl nosnějším a napsal o celé věci román. Dellamorte v něm absorboval vnější rysy i vlastnosti Dylana Doga a
Soaviho film jde v tomto ohledu ještě dále. Vliv byl ostatně oboustranný a po uvedení filmu se komiksový detektiv začal stále nápadněji podobat
Rupertu Everettovi.
I pod touto skrytou identitou je Angličan nepochybně lepší Dylan Dog než štěněcí
Brandon Routh v loňské rozhárané adaptaci
Dylan Dog: Dead Of Night .
Everett podává neobyčejně konzistentní výkon, což je třeba ocenit tím spíše, že celý film se analogicky ke komiksu skládá z mnoha kratičkých záběrů, a teoreticky tedy nedává herci mnoho příležitostí se rozehrát na větší ploše. Režijní řešení i "komiksově" ostře řezané rysy
Ruperta předurčily, aby se s ním zacházelo víceméně jako s apartní rekvizitou, pasivně aranžovanou do správných kompozic. Ve skutečnosti je ale jeho senzitivní kreace tím, co diváka citově zaangažuje do malinko odpudivého příběhu a pomáhá udržet pohromadě dvě žánrově nesourodé poloviny filmu.
Co začíná a poměrně dlouho pokračuje jako černá nekromantická komedie, se totiž náhle a nečekaně změní v existenciální drama. Scéna, v níž se Francescovi zjeví personifikovaná Smrt, je křižovatkou, na které se do té doby čitelný příběh ubere novou cestou a od níž dopřává každému divákovi luxus vlastní interpretace. Francesco začíná svou bezejmennou lásku vidět i v jiných ženách (všechny proto hraje finská krasavice
Anna Falchi), slabomyslný Gnaghi zažije překvapivě jasnozřivé chvilky a začne se stírat hranice mezi jednoznačně reálnými událostmi a subjektivní optikou hrdinova emocionálního deliria. Část diváků tady film ztrácí, v jiných naopak probouzí nový zájem.
Nekromance s přesahem
Zdráhám se film
Michela Soaviho nazývat horrorem. Ne že by se po buffalorském hřbitově nepotáceli poctivě rozzuření nemrtví. Že by se snad režisér ostýchal ukázat, jak pěkně to mlaskne, když jim rýčem rozetnete hlavu vedví. Nezavírá oči ani před faktem, že po týdenní rekreaci pod zemí už Francescovi klienti nevypadají zrovna jako z reklamy na mýdlo a ústní vodu. Všechny vnější znaky film zdánlivě řadí po bok dovádivých splatterů, jako je
Braindead Petera Jacksona nebo trilogie
The Evil Dead Sama Raimiho. Zásadní rozdíl je ale v tom, že žánrové obrázky potřísněné krví a slizem
Soaviho filmu neslouží ani tak k exploataci, jako především k demonstraci relativity pozemských hodnot.
Smrt je v
Dellamorte Dellamore událostí, která snímá masky. Oddíl ušlechtilých skautů, zahynuvších při autonehodě, se po smrti mění v hemživou masu krvelačných příšer, populisticky ustaraný starosta Buffalory se vztekle odmítá vzdát mandátu a jeho rozmazlená dcera teprve po smrti opustí přezíravou pózu a jako hlava oddělená od mrtvého těla akceptuje naivní lásku dětinského Gnaghiho. Posmrtná podoba Francescovy osudové ženy odhalí některé zaživa neprojevené stránky její osobnosti, které neblaze ovlivní Dellamorteho vztah k ženám všeobecně.
Film byl distribuován ve dvou jazykových verzích. Obecně se sice soudí, že italský dabing mu padne lépe, osobně ale dávám přednost originální anglické verzi. Zčásti pro notorickou neschopnost italských herců dostát významu slova "lipsynchron", především ale proto, že angličtina film bezděky přibližuje filmům noir, které jsou nepochybně jednou z inspirací pro podobu hlavního hrdiny a vztahu k jeho femme fatale. Suše podaným glosám
Ruperta Everetta i jeho průběžnému voiceoveru opravdu svědčí lépe angličtina.
Dellamorte Dellamore je v pravém smyslu kultovním filmem, definujeme-li kult jako
"umělecké dílo, které má málo lidí hodně rádo".
Michele Soavi se k žalu svých fanoušků v následujících letech věnoval především práci pro televizi, ale podle posledních zpráv nedávno dopsal scénář k zamýšlenému pokračování Francescových osudů a do jeho realizace se chce pustit ještě letos.
Originální trailer filmu Dellamorte Dellamore