Cestování do minulosti - přinejmenším od vydání Wellsova Stroje času, případně od cest našeho pana Broučka - patří mezi oblíbené kinematografické kratochvíle. Do jiných časů se přesouvá kdekdo (také u nás například v komediích Zabil jsem Einsteina, pánové nebo ), dokonce není vyloučeno potkat sebe sama, avšak jen občas se vyskytne odvážlivec, jenž by se vypravil do vlastní minulosti, aby v ní něco změnil. Zpravidla se mu to podaří (viz Coppolovu komedii Peggy Sue se vdává), jen výjimečně tvůrci tvrdí, že osud nelze změnit, ani kdyby jej člověk prožíval opakovaně (tak japonský režisér Nagisa Oshima vystavěl snímek Opilec, který se vrátil). Co může být důvodem, abychom změnili vlastní minulost? No přece láska. V českém filmu Probudím se včera si Petr, poznenáhlu stárnoucí profesor češtiny, uvědomí, nakolik mu dosavadní život proklouzával mezi prsty - opouštěly jej jedna partnerka za druhou. Příliš pozdě si přizná, že nejvíce se mu zamlouvala spolužačka Eliška ze střední školy, jíž se však se svými city nikdy nesvěřil a jejichž cesty se poté navždy rozpojily. Ani na třídním srazu, kterého se nikdy nezúčastnila, nikdo netuší, kde přebývá ani jak se jmenuje, pokud se vdala. Využije proto příležitosti, aby se přesunul do doby před dvaceti lety - do roku 1989 - a pokusil napravit své někdejší váhání. Režisér Miloslav Šmídmajer, jehož si pamatujeme díky řadě dokumentů i pohádce Peklo s princeznou, se opírá o scénář Lumíra Holčáka, zpracovaný rovněž do knižní podoby. Petrovy osudy rozvinul hlavně do scén návratu v čase, kdy jej mentálně převtěleného do svého tehdejšího vzhledu, nechává, aby si zopakoval slasti i strasti studentského života. Ukáže, s jakými obtížemi si vybavuje tehdejší učivo, mnohdy již zastaralé nebo zoufale tendenční, a jak leckdy až pohrdlivě odmlouvá, jak se sžívá s třídním kolektivem, který netuší jeho proměnu. A zejména se opájí potížemi, jaké nastanou, když přesvědčuje Elišku, že právě on je ten pravý. Režisér si zvolil polohu lehounce plynoucí komedie, která se příliš neohlíží po původnosti nápadů, vtípky naopak čerpá ze širokého okruhu námětově spřízněných děl, počínaje Fričovými studentskými komediemi jako Škola základ života a přes mezigenerační rozmíšky, jak je známe z normalizačních taškařic, až k výpravám do jiných dob, odkud přiboudle přebírá třeba celé pojednání tohoto motivu včetně teatrálního scénografické řešení (Zabil jsem Einsteina, pánové nebo Muž z prvního století). Všimli jste si, že vedoucí "cestovacího" programu (Petr Nárožný) se svou blahosklonnou samozřejmostí podobá žoviálnímu provozovateli "vědeckého věštění" z mimořádně úspěšného filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!? Šmídmajer se rozhodl (nejen) ústředního hrdinu obsadit dvěma herci: staršího Petra představuje Filip Blažek, Petra ve studentském věku si zahrál Jiří Mádl, jemuž se bohužel nepovedlo přesvědčit, že je doopravdy ve věku ztvárňované postavy. Jen rodiče ustavičně se o něco sázející (zpravidla o to, co syn udělá či neudělá) ztvárňují zcela neproměnně titíž herci. Právě na Petrově rodinném zázemí, v obou časových rovinách modelovaném totožně, se nejpatrněji ozřejmují slabiny celého filmu, který nečiní valné rozdíly mezi "přítomností" a "minulosti", pokud odmyslíme několik nezbytných frází. Nakonec totiž nevypovídá vůbec o ničem, mění se v pouhou rozvařeninu šitou podle mustru hollywoodských teenagerských historek. Ani v nejmenším totiž nepostřehneme, že by v roku 1989 vrcholila radikalizace společnosti, že by lidé - a studenti zvlášť - dávali najevo své smýšlení, vždyť slabost a neudržitelnost stávajících poměrů byla nabíledni, jakkoli na zhroucení celého režimu sotvakdo pomyslel. To autoři ani v nejmenším nezohlednili. Například trapná scéna s obskurní povinnou četbou, vyhrabanou snad z časů stalinismu, vůbec o ničem nevypovídá, stejně jako tupě školské výklady o vadách kapitalismu. Asi největším problémem filmu je jeho plytkost, snoubící se s karikovanými postavičkami některých pedagogů (i studentů - jeden z nich se třeba jmenuje Krejčíř a skutečně prchá před policií). Přiznávám, že mi bylo trapně při pohledu na pustá klišé, v jakých se kamerou pitvořili i takoví herci jako Viktor Preiss, Miroslav Táborský, Milan Šteindler, Svatopluk Skopal. Milostná zápletka je fádní, Eva Josefíková coby Petrova vysněná, zprvu však nedostupná láska se prezentuje s bezbarvou mondénností, skrze ni do vyprávění vchází jedině zploštělé, zcela vyprázdněné melodrama. Naopak honičkovou legraci měl šířit zmnožený "akční" motiv neposedného králíka, završený pro jistotu darováním plyšáka. Nezbývá než uzavřít, že realizačně nemohoucí dílko (zato s ostudně vlezlým upozorňováním na "sponzorské" žvýkačky Orbit!), jehož mnohdy slaboduché vtípky sotvakoho rozesmějí, bude stěží patřit mezi zapamatováníhodné položky roku 2012.

Český trailer filmu Probudím se včera