Režisér a současně muzikant Petr Marek ční jako ojedinělý zjev mezi filmaři: nejenže aktivně natáčí experimentálně laděné výpovědi v zásadě ochotnického rozměru, ale současně se filmu věnuje i teoreticky - opakovaně se vrací například k Janu Němcovi, Karlu Vachkovi, Jeanu-Luku Godardovi. Už jen zbývá, aby po vzoru ruských avantgardistů (na způsob Ejzenštejna či Věrtova) začal rozebírat a kodifikovat vlastní tvorbu. Možná by tím poskytl návod zmatenému publiku, jak jeho filmy (dva se již kiny mihly - Láska shora, Nebýt dnešní) vnímat a co v nich nalézat. Takto prozatím platí před časem publikovaný postřeh, že jeho dosavadní počiny jsou spíše určeny užšímu okruhu kamarádů a známých... Markův v pořadí třetí film, který spatříme na plátně, je snímek Nic proti ničemu. Můžeme jej označit za dosud divácky nejvstřícnější. Odehrává se totiž v uzavřené komunitě, kterou počnou narušovat vnitřní rozpory - někteří účastníci se vydávají za někoho jiného, než kým skutečně jsou. Takové tematické vymezení není nijak objevné, stejné syžetové schéma provázené skrývanými tajemstvími nalezneme třeba v Sedláčkových Pravidlech lži, která vycházejí z terapeutické práce s narkomany. Marek ovšem zkoumá jiné, navenek méně konfliktní společenství: někdejší adoptované děti, nyní již dospělé jedince, kteří se sejdou, aby založili občanské sdružení, které by prosazovalo snazší adopční proceduru. Celou sešlost svolal trochu bílkovitý, trochu manipulativní Marián (Marian Moštík) společně se svou ženou Martou (Marta Pilařová), jež se děsí možného příchodu bývalého milence - a to ještě netuší, že se vynoří dokonce hned dva muži spjatí s její minulostí. Hlavní pozornost se ovšem upíná na jinou dvojici, která přijela inkognito, vydávajíc se za někoho jiného. Manželé Johana a Radek (Johana Švarcová, Radek Rubáš) totiž uvažují o adopci dítěte a chtějí se takříkajíc podívat, co z takových dětí vlastně vyroste. A pak tu ještě máme zakuklenou novinářku Kamilu (Kamila Davidová), které je však věnován mnohem menší prostor, vlastně ustupuje do pozadí a její rovina přestává být sledována. Radek totiž - z důvodů pro něho zcela nepochopitelných - začne být ostatními ostrakizován, odsedávají si od něho, nepromluví na něho, dávají mu najevo své opovržení. Teprve později zjistí, že se představil naprosto nevhodnou internetovou přezdívkou, kterou v diskusích používá jeden agresivní pedofil. Zvažuje spolu se svou ženou, jak by se měl zachovat, posléze se rozhodují v riskantním předstírání pokračovat a Radek se pokouší omluvit a vysvětlit přisuzované deviantní sklony. Jenže ve velké pobíhání soumračnou krajinou naopak vyvrcholí počínání jednoho z Martiných "nápadníků", jenž se jí až maniakálně dvoří, rozhodnut přimět ji ke společnému útěku... Také pro tragikomedii Nic proti ničemu se nejlépe hodí označení ochotnické dílo, a to jak v celkovém inscenačním i vypravěčském pojednání, tak v "přednášivé" herecké složce. Ačkoli místy zaznějí, snad zásluhou improvizace, velice přesvědčivě útržky rozmluv a bezprostředně uvolněného chování, celková dramatická konstrukce zápasí s povážlivými schválnostmi, především samotné téma adopce a zkušeností s ní, minulé, současné i budoucí, se mění v pouhou, záhy odloženou rekvizitu. Pohnutky postav a jejich někdy až dětinsky spiklenecké uvažování o nich (manželé, kteří přijeli inkognito, se potají scházejí v podzemí u kotelny, aby si mohli promluvit, ale také Martin umanutý ctitel) vycházejí hodně kostrbatě, stejně jako zápletky postavené na nedorozumění a záměně jednajících postav. Tady jakoby probleskly ozvěny dávných vaudevillů, jakkoli neobratně naznačené a navíc zdeformovaně (nejspíš bez zjevného úmyslu) do podoby čapkovské trapnosti - nikoli ve smyslu čehosi směšného a nepatřičného, ale hlavně trápivého. Jako svérázný doplněk přidávám, že ve filmu vystupují jedině členové herecké skupiny LÁHOR/Soundsystem, kteří se kolektivně podíleli na scénáři a navíc svá jména propůjčili i ztvárněným postavám.

Český trailer filmu Nic proti ničemu Petru Markovi lze zajisté přisoudit, že tentokrát chtěl stvořit podívanou divácky přitažlivější, přesto i nyní zanechává rozpaky. Vtíravý pocit, že přihlížíme snaživému amatérskému dílku, přehluší jedině hudební složka. Zvláště variace na klasickou hudbu vivaldiovského či haendlovského ražení (ustavičně se mi drala na mysl Haendlova Vodní hudba), která útočně vtrhává do dosud poklidných životů, vykazují až okázalou sebejistotu v použití. Ostatně Marek coby hudební skladatel patří mezi známé veličiny, spolupracoval třeba na Najbrtových filmech Mistři a Protektor - a za druhý z nich získal Českého lva. Svrchované hudební opracování Nic proti ničemu dokládá, že to rozhodně nebyla náhoda.