Začínající Deborah Kerr v roli jeptišky v himalájském klášteře ve filmu slavné režisérské dvojice Michaela Powella a Emerica Pressburgera, který byl v Americe nejprve cenzurován, aby pak získal dva Oscary.
Hvězdná kariéra
Deborah Kerr slibně odstartovala v polovině čtyřicátých let díky spolupráci se zavedenou britskou režisérskou dvojicí
Michaelem Powellem a
Emericem Pressburgerem. Právě v jejich thrilleru
Kontraband z roku 1940 herecky debutovala. Jednalo se však teprve o zanedbatelnou roli, ty zásadní přišly o několik let později ve snímcích
Život a smrt plukovníka Blimpa (1943), kde
Deborah Kerr ztvárnila trojroli osudových žen hlavního hrdiny, a
Černý narcis (1947), ve kterém jí role matky představené v himalájském klášteře vynesla její první ocenění – kruh newyorských kritiků ji označil jako nejlepší herečku za rok 1947.
Politicky rezonující melodrama
Černý narcis bylo v pořadí již devátým společným snímkem
Michaela Powella a
Emerica Pressburgera a pátým, který produkovali v rámci vlastní společnosti The Archers, již založili v roce 1942. (Pro zájemce o podrobnosti o této tvůrčí dvojici vřele doporučuji jejich zevrubný, v češtině psaný portrét, který je k přečtení
zde.)
Snímek je adaptací stejnojmenného románu britské spisovatelky
Rumer Godden, která v Indii strávila velkou část dětství a následně období druhé světové války.
Černý narcis publikovaný v roce 1939 se stal jejím prvním bestsellerem a nejúspěšnější knihou vůbec, k čemuž jistě přispěla i jeho oceňovaná filmová verze (jeden z dalších románů
Rumer Godden,
The River, v roce 1951 na filmové plátno přenesl
Jean Renoir). Nicméně pět let před tím, než byl
Černý narcis ve Velké Británii zfilmován, byl díky
Lee Strasbergovi v Americe uveden v podobě divadelní hry, do které ji adaptovala sama jeho autorka. Avšak neúspěšně.
Černý narcis je příběhem skupiny jeptišek vedených mladičkou sestrou Clodagh (tehdy teprve pětadvacetiletá
Deborah Kerr se
Powellovi pro tuto roli zdála příliš mladá a údajně s ní počítal spíše pro
Gretu Garbo - ta však v té době již nehrála, a
Emeric Pressburger si tak
Deborah Kerr nakonec prosadil), které jsou matkou představenou z kalkatského kláštera vyslány na nelehkou misi. Na žádost tamního generála sestry posílá do paláce v Mopu poblíž Darjeelingu, aby zde vybudovaly klášter, kde by vzdělávaly a poskytovaly zdravotní péči zdejším obyvatelům. Pomocnou rukou jim má být zástupce generála, pan Dean (
David Farrar). Ten se však k poslání jeptišek staví značně skepticky. A má pro to oprávněné důvody.
Prostředí bývalého harému se totiž ukáže jako ne zrovna ideální místo pro duchovní očistu. Nespoutanost okolní krajiny, nikdy neustávající skučení větru a narušitelé klidu v podobě místní vyzývavé dívky Kanchi (
Jean Simmons v její roli neměla ve scénáři jediné slovo, přesto v ní silně zapůsobila), módou posedlého mladého generála (
Sabu) a především pak mužného pana Deana, který v nejedné jeptišce probouzí potlačované sexuální pudy...
Kontrola nad sesterským osazenstvem v Mopu se Clodagh postupně vymyká z rukou – sestra Phillipa (
Flora Robson), která vykonává funkci zahradnice, pěstuje na přilehlých záhonech namísto zeleniny divoké květiny a sestra Honey (
Jenny Laird) i přes varování pana Deana, aby neošetřovaly vážné případy, neboť případnou pacientovu smrt by jim místní nikdy neodpustili, podá lék smrtelně nemocnému dítěti a tak proti celému klášteru postaví celou vesnici. Rovněž se zhoršuje stav psychicky nevyrovnané sestry Ruth (
Kathleen Byron), pro niž vášeň vzbuzená panem Deanem nakonec představuje zkázu. Bez otřesu nezůstane ani víra a poslání samotné sestry Clodagh, jež čím dál hlouběji propadá dennímu snění. V myšlenkách se neustále vrací do doby před jejím nástupem do kláštera, kdy v Irsku prožívala osudovou lásku.
Právě kvůli oněm flashbackům do minulosti sestry Clodagh, které oslabují pevnost jejího náboženského přesvědčení, vzbudil
Černý narcis velké kontroverze v Americe, kde mu zdejší Liga slušnosti (Legion Of Decency) značně zkomplikovala uvedení do kin. V americké kopii snímku
Powella a
Pressburgera tak musely být ony „morálně závadné“, nicméně pro pochopení příběhu a motivací hlavní postavy naprosto klíčové flashbacky vystřiženy.
Plně spokojená nebyla s filmovým přepisem románu ani jeho autorka.
Rumer Godden se nezdál ani ne tak
Pressburgerův scénář jako
Powellova vizualizace východu, kterou považovala za neautentickou.
Michel Powell se totiž rozhodl celý snímek realizovat ve studiích v Pinewoodu, kde za výrazné pomoci autora výpravy
Alfreda Junga vdechl život dnes věhlasnému klášteru na útesu. Podstatný podíl na dodnes dechberoucí vizuální stránce měl i kameraman
Jack Cardiff, jehož experimenty s Technicolorem (low key svícení a expresionistické efekty, které se u něj běžně nepoužívaly) mu právem vynesly Oscara a Zlatý globus. Způsobem, jakým nasvítil zásadní scény snímku, vzdal poctu malbám Vermeera či Caravaggia.
Přestože
Černý narcis získal dva Ocary (kromě
Cardiffovy kamery byla oceněna i
Jungova výprava), plně doceněn byl až s odstupem času. Konečného uznání se snímek dočkal až v 70. a 80. letech, a to především díky entuziasmu
Martina Scorseseho, který se později zasloužil i o restaurování kopií řady filmů
Michaela Powella a
Emerica Pressburgera.
P.S.: Jestliže ve vás přečtení těchto řádek vzbudilo hlubší zájem o
Černý narcis, nemůžu než doporučit
studii Karli Lukase na stránkách časopisu
Senses Of Cinema, případně stostránkovou publikaci
Black Narcissus ze série British Film Guide, jejíž autorkou je profesorka filmových studií z univerzity v Bristolu Sarah Street.