Závěrečný díl potterovské série, jehož emoce kolísají mezi tajením dechu a netečným sledováním, si musel pro svou hudbu dojít k někomu, kdo zvládne toto kolísání ukočírovat. Ano, tušíte správně: Alexandre Desplat podruhé v hlavní roli.
Osm filmů, čtyři skladatelé a řekněme sedm a půl výjimečných soundtracků. Vzpomeňme si na celou řadu filmových logií (tri, hexa a jiných), kde zkomponoval hudbu ke všem dílům pouze jeden skladatel - ať už to byl
John Williams u
Star Wars nebo
Howard Shore v
LOTRovi, dopadlo to fantasticky a těžko na ně kdy někdo zapomene.
Ale u Harryho Pottera je to něco jiného. Nejedná se o osm stejných filmů a často nejsou ani vyloženě podobné. S Harrym Potterem vyrůstali nejen hlavní herečtí představitelé, ale i celý štáb, a za každým filmem se skrýval obrovský pokrok k nějaké zajímavější filmařině. Skoro tak často, jak se měnil režisér, měnil se i skladatel a Harrymu Potterovi to dopomohlo k tomu, aby osmička snímků s jeho jménem v názvu zaujímala ve filmovém vesmíru každý zcela odlišnou polohu.
Alexandre Desplat dostal do rukou dvojici filmů poslední knihy JKR a přestože se obě části natáčely zároveň, soundtracky se od sebe liší. A není to jen tím, že doprovázejí různý děj. V první části celému světu dokázal, jak originálně se dá navázat na tradici kouzelných melodií, a v ničem a nijak se nenechal ovlivnit svými předchůdci. Byl to
Desplat a nikdy o tom nemohl pochybovat.
Druhá část se posunula o něco dál a k
Desplatově osobní tvorbě připojila i cosi, co by se dalo označit spojením
vybral si to nejlepší a z toho vytvořil absolutní špičku. Pořád platí, že si jede tu svou, ale několikrát během poslechu budete mít dojem, že slyšíte i jiné filmy a jiné skladatele. Občas vám přijde, jako kdyby to byl
Horner,
Doyle nebo
Zimmer, a někdy jakoby si i vzpomněl na svého předchůdce
Nicholase Hoopera. Ale všechno je podané tak nějak po desplatovsku, neotřele a s kusem neobyčejné melodie.
Na soundtracku najedete pětadvacet tracků, které dohromady tvoří stopáž skoro sedmdesáti minut. Otvírák tentokrát diváka neohromí rychlým rozjezdem smyčcového souboje, jak tomu bylo u první části ve skladbě
The Oblivation. V
Lily’s theme zpracovává divákovy pocity ženský hlas, který zpívá nad vrčením nástrojů v pozadí, což vytváří naprosto neobvyklou atmosféru. Stejný motiv se opakuje i v příznačný moment ve skladbě
Snape’s demise, což zaručuje spojitost s Lily i po hudební stránce. Vokální podtext se pak objeví i v
The Resurrection Stone,
Battlefield a trochu překvapivě i ve
Voldemort’s End.
Desplat se snaží vyloženě nevykrádat sám sebe v OST k první části, a proto nastupují místy skutečně originální motivy. V akčních tracích
The Tunnel,
Broomsticks And Fire nebo
Showdown předvádí znovu svůj talent pro vystupňované situace s absolutní nadvládou smyčců a jejich žesťových kolegů.
Nutno podotknout, že tento soundtrack stojí a padá na skladbách, které z diváka a posluchače doslova ždímají emoce. Mezi ty nepatří zběsilé válčení, ale naopak tracky, ze kterých přímo tryská zoufalství hlavních hrdinů, a pak samozřejmě majestátně vygradované finále.
Desplat, kterému se možnost pracovat na takto velkolepém a monstrózním snímku naskytla poprvé, se s tím vypořádat s mistrovskou přesností.
Filmovou bitku, kde si při nájezdech lapků vzpomenete na skřety u Helmova žlebu, doprovází stejně dokonale přesná hudba, která pootvírá ústa nejednomu divákovi a rozpláče kdejakého chlapa.
Alexandre Desplat není v oblasti filmové hudby pochopitelně žádný začátečník, ale aby dovedl takovým způsobem spojit velkolepé melodie
Patricka Doyla i bojové umění
Howarda Shora s tesklivými motivy ve stylu
Jamese Hornera, to už je skutečně třeba smeknout.
Tentokrát se ani nebojí vracet se k
Williamsově tvorbě, neboť tam to všechno začalo a tohle už je pochopitelně konec, což dokazuje použitím
Hedwig’s Theme hned v několika skladbách -
Dragon Flight,
In The Chamber Of Secrets,
A New Headmaster,
The Diadem i v
Procession (která je povedená i v mnoha dalších ohledech).
Desplat zcela ponechává hlavní moc smyčcům a žesťům, přesto se však najdou okamžiky, kdy se nadvláda poněkud mění, a to v
The Diadem a
The Resurrection Stone ve flétnu a v
A New Beginning a
Neville v harfu. Poslední dvě jsou také částečně odkazem na první část, kdy
Neville kopíruje
Polyjuice Potion a
A New Beginning následuje
Ron’s Speech.
Na závěr bych si jen posteskla po výrazně exotičtěji znějících článcích soundtracku, které byly tak nezapomenutelné v první časti -
Batilda Bagshot a
Lovegood. Tady se našlo místo jen pro citeru ve skladbě
Dragon’s flight.
Alexandre Desplat přesto stvořil neuvěřitelně silnou hudbu, bez níž by film ztratil až třetinu svého potenciálu vyždímat z diváka emoce. Popral se s tím s veškerou elegancí a můžeme se jen těšit, k jakým dobrodružstvím, dramatům či thrillerům bude přizván příště.
Harry Potter and the Deathly Hallows: Part 2 OST - Statues
Album: Alexandre Desplat - Harry Potter and the Deathly Hallows: Part 2
Celkový čas: 01:08:03
Skladby: Lily’s Theme // The Tunnel // Underworld // Gringotts // Dragon Flight // Neville // A New Headmaster // Panic Inside Hogwarts // Statues // The Grey Lady // In the Chamber of Secrets // Battlefield // The Diadem // Broomsticks and Fire // Courtyard Apocalypse // Snape’s Demise // Severus and Lily // Harry’s Sacrifice // The Resurrection Stone // Harry Surrenders // Procession // Neville the Hero // Showdown // Voldemort’s End // A New Beginning.