Pandemie covidu je (snad) definitivně za námi a my můžeme s hořkým úsměvem hodnotit, co jsme se v jejím průběhu dozvěděli o lidstvu samotném. Jednou z prvních vlaštovek, která se o něco podobného pokouší, je dokument Víta Klusáka
Přesně před třemi roky se svět totálně změnil, protože naplno propukla pandemie nemoci covid-19, která de facto zastavila život a drtivou většinu obyvatel planety izolovala v jejich obydlích. Vlády byly nuceny reagovat rychle a různými, někdy až absurdními opatřeními se snažily šíření nemoci zpomalit a ochránit zdravotnický systém před kolapsem. Symbolem celého období se staly roušky, které všichni víceméně povinně nosili a v první fázi si je dokonce i sami šili.
© Aerofilms
Česká republika v úplně raném období zareagovala velmi dobře a drsnými nařízeními se vyhoupla na čelní místa těch nejlepších zemí na světě a počet mrtvých byl dlouho velmi nízký. S postupujícím časem, únavou lidí a bezradností systému se ale situace zcela otočila a naopak jsme se ocitli na čele zemí, které situaci nezvládly a bohužel i počet zemřelých byl extrémně vysoký. Společnost pochopitelně nahromaděnou frustraci musela někde upouštět a vzniklo dost radikálních skupin a názorů, které začaly pronikat do médií a z už tak chaotické situace udělaly stav zcela nepřehledný.
Celé toto období monitoroval provokativní dokumentarista
Vít Klusák, jemuž s režií (dle svých slov většinou na dálku, protože byla na chatě s dětmi) pomáhala jeho životní partnerka
Marika Pecháčková. A oba se rozhodli udělat dva kroky, které jsou vysoce pozitivní a výsledku jedině pomáhají. Jednak zvolili originální černobílý formát s vysokým kontrastem šedé barvy, který všemu dodává hodně specifické až autentické kouzlo, a druhak nechali úplně stranou jakoukoli politiku a věnovali se jen a pouze dopadu pandemického stavu na běžné obyvatelstvo.
© Aerofilms
Jednoznačně nejsilnější jsou ve chvílích, kdy beze slov zabírají až apokalypticky prázdné ulice Prahy, v nichž jediný život představovali poletující holubi a žebrající jedinci, které dokonale ilustrují tehdejší dění a samy o sobě jsou hodně působivé, protože takhle metropoli viděla drtivá většina národa poprvé v životě. Snímek zcela záměrně nedrží pohromadě a je směsicí různě absurdních momentů, kterým bychom nevěřili, pokud bychom je nezažili.
Aby se tvůrci ale měli alespoň čeho chytit, jakýmsi pojítkem mezi jednotlivými záběry jsou tři výraznější postavy, které pochází z diametrálně odlišného prostředí a každá z nich nastalou situaci vnímá zcela jinak. U jednoho z prvních pacientů s covidem, který zachovává relativně klid a touží jen po tom vrátit se z nemocnice domů ke své ženě a na svou zahrádku, a u operní pěvkyně, která byla nucena si jít vydělávat za pokladnu supermarketu, kde trpí celodenním poslechem generického českého popu, jde ještě o vesměs laskavé a mnohdy tragikomické zpovědi, které mají racionální základ, a i když s některými názory nemusíte souhlasit, vycházejí z nějaké osobní zkušenosti.
© Aerofilms
Třetí hrdinkou je ovšem později pravomocně odsouzená dezinformátorka Jana Peterková, u níž už jde o reálně děsivé názory, kterým evidentně sama věří a dokáže o nich přesvědčit nemálo lidí a sama je ukázkou toho, kam až může dospět posedlost různými bizarními konspiračními teoriemi. Tvůrcům se ale podařilo dostat do její absolutní blízkosti, takže má divák i chvíli možnost sledovat ji jako úplně normální partnerku a matku, do níž by nikdo neřekl, co všechno je schopna vypustit do veřejného prostoru.
Snímek postupně graduje do závěru, v němž se prostříhávají záběry z operního představení v konečně částečně naplněných divadlech s rozsáhlými demonstracemi, na nichž je vidět nahromaděná agresivita lidí, která nemá jít jak ven a čeká jen na první záminku ke konfliktu s policií, který pochopitelně přijde. Právě v těchto chvílích se sledování mění v mrazivou podívanou o snadné manipulovatelnosti davem a touze některých osobností na sebe za každou cenu upozornit (zdravíme Václava Klause).
© Aerofilms
Klusák tentokráte nepotřebuje své postavy zesměšňovat, protože to úplně nejde. U prvních dvou k tomu totiž není důvod a konspirátoři se zesměšní sami svými postoji, názory i chováním. Je možné, že některé situace byly tak trochu zaranžované (nejblíž k tomu má asi krátká sekvence na nudistické pláži, která je ale prý stoprocentně reálná), v tomto případě to ale nevadí a asi ani nemá smysl o tom nějak přemýšlet.
Výsledek sám o sobě asi mohl být o něco výraznější a s postupující stopáží mu chybí časové zařazení, protože o pár let později bude těžké se orientovat, zda sledujeme první vlnu nákazy, druhou vlnu nákazy, nebo nějakou další. V zásadě to ale problém není, protože tvůrci asi ani takovou ambici neměli a chtěli jen zachytit momentální společenskou náladu a dát prostor různým pohledům na jednu pandemii, která nás navždy změnila. A to se jim do značné míry podařilo.
Originální trailer filmu Velké nic