Jmenujete-li se Francis Ford Coppola, máte to dost těžké. S každým vaším novým filmem diváci očekávají minimálně dalšího Kmotra nebo Apokalypsu, což je do značné míry prokletí. Srovnání se ale zkrátka nelze vyhnout. A je úplně jedno, že od dob nejslavnějších režisérových filmů uplynulo hodně vody a sám Coppola natočil další povedené snímky. Pro běžného diváka navždy zůstane tím, kdo oživil Puzovu ságu a ve třech a půl hodinách ztvárnil vietnamské peklo. Pokud s tímhle půjdete na film Tetro, se zlou se potážete. Legendární tvůrce už totiž nemusí nikomu dokazovat, že umí natočit film. O tom absolutně nelze pochybovat. Proto se Coppola dal v posledních letech na experimenty a na propracovanější děj rezignoval. A taková je i novinka. Jejím hlavním hrdinou je mladý námořník Bennie, který se vydává do Buenos Aires, aby tu našel svého zmizelého bratra Tetra. Ten byl uznávaným spisovatelem, v posledních letech se ale uzavřel do sebe a s nikým moc nekomunikuje. Benniemu se podaří ledy částečně prolomit a také najít bratrovu nedokončenou hru, která je více než podobná jejich předchozímu rodinnému životu. Celý snímek, jenž má žánrově nejblíže k psychologickému dramatu, je natočen černobíle, výjimkou jsou pouze retrospektivní scény, které jsou klasicky barevné. To umožňuje Coppolovi naplno předvést své mistrovství, čehož využívá na maximum. Černobílá kamera je totiž fascinující. Obrazy, které jsou na plátně vidět, by se okamžitě mohly zarámovat. Režisér si velice zdařile pohrává se světlem a stínem, což dokazuje zejména v dlouhých záběrech na obličeje herců. Možnosti velkého plátna jsou tak stoprocentně využity. I když se na začátku dá pochybovat o samoúčelnosti černobílého materiálu, během několika okamžiků si režisér tuto volbu suverénně obhájí. Tetro ale rozhodně není jednoduchý film. Vyžaduje od vás, abyste mu šli trošku naproti a s jeho tvůrcem spolupracovali. Obklopí vás totiž tajemná atmosféra symbolizující odcizení obou bratrů, což nemusí každému úplně sednout. Vtipných momentů, které donutí k lehkému pousmání, je tu velmi málo, jinak se ale hraje na vážnou notu. Podobně přemýšlivá je i minimalistická hudba. Vzhledem k velkému počtu symbolů si opravdu nemůžete dovolit vypnout mozek. Z obsazených, vesměs neznámých, herců vyniká jednoznačně Vincent Gallo v roli Tetra, který svou postavu obdařil velkou dávkou charismatu a hlavně tajemnosti, která k ní patří. Alden Ehrenreich jako jeho bratr se snaží a je hodně civilní, leč je hodně podobný Leonardu DiCapriovi, na což v některých momentech dost hřeší. Vidět je to hlavně v detailních záběrech, kdy je podoba dost značná a Ehrenreich jako by se do něho stylizoval a používá stejnou mimiku a stejné pohledy. Maribel Verdú v hlavní ženské roli je krásná, ale bohužel dost upozaděná, takže místy nemá moc co hrát. Příjemným překvapením je dobře obsazený Klaus Maria Brandauer, který i přes málo prostoru odvádí solidní výkon. Přes všechny výtky je ale obsazení tím, co ve slabších chvílích snímek drží nad vodou. Obrovským problémem je scénář, který si Coppola napsal sám. Téma, které v něm řeší, není nijak originální a bylo viděno už mnohokrát. Tetro má navíc ke vší škodě lehce přes dvě hodiny, takže nepříjemně často se objevují místa, která se šíleně táhnou a nic se v nich neděje. Nebýt skutečně dobrých herců a zmíněné krásné kamery, bylo by to mnohem horší. Dialogy někdy nepříjemně připomínají epizodu libovolné telenovely, Coppola ale naštěstí nikdy k absolutní tuposti a lacinosti nesklouzne. Přesto to trošku zamrzí. Zkušenější divák brzy pozná, že režisér a scenárista v jedné osobě si chystá půdu pro "překvapivý a drtivý" závěrečný obrat. Ten samozřejmě přijde, ale je dost nevěrohodný, čímž kazí celý dojem. Právě v tomto momentu připomíná Tetro telenovelu ze všeho nejvíc. Pointa, kterou si Coppola mohl s klidným svědomím odpustit, protože si troufám říct, že není tvůrce jeho formátu hodna, má jedinou výhodu - je totiž tak nepravděpodobná, že na ni určitě nepřijdete. Nic to ale nemění na tom, že vám po ní zůstane lehce nahořklá pachuť. Tetro je film, který může výborně sloužit jako materiál filmovým teoretikům. Jeho formální stránka je totiž vytříbená a naprosto perfektní. Z hlediska příběhu ale značně zaostává a ke svému konci spíše rozpačitě doklopýtá. Běžnému divákovi tak bohužel asi nemá co dát. A to je vzhledem ke jménu tvůrce obrovská škoda.