Snad žádný jiný tuzemský film za minimálně poslední dekádu nevzbuzoval takovou pozornost jako Nabarvené ptáče. Číst a slyšet o něm museli i ti, kteří se o kinematografii jinak vůbec nezajímají, což umocnila ještě účast na hlavní soutěži benátského festivalu, na níž se tuzemský snímek objevil poprvé po pětadvaceti letech. Vyjma ceny UNICEF sice vyšel s prázdnou, výrazně na sebe ale upozornil, což je to nejdůležitější a dá se očekávat, že jeho pouť zakončí příští rok účast v širší oscarové nominaci, kde by snad mohl mít i šanci proniknout do finálního seznamu nominantů.

Sám režisér, scenárista a producent Václav Marhoul, který filmu věnoval zhruba třináct let života a těžce bojoval o práva na zfilmování literární předlohy Jerzyho Kosińskiho, která je dodnes v jeho rodném Polsku vnímána hodně kontroverzně, tvrdí, že nejde o divácký film, čímž si sám pod sebou tak trochu podřezává větev a značně k tomu přispívají i skazky o tom, jak se z jeho projekcí znechuceně odchází kvůli neupravené brutalitě.

Tyto historky jsou do jisté míry dost nafouknuté, protože Nabarvené ptáče rozhodně není nijak expresivně brutální film (myslím, že většina diváků z fleku vyjmenuje minimálně desítku mnohem násilnějších a brutálnějších) a rozhodně to není film o holocaustu, jak ho prezentují někteří festivaloví dramaturgové. Ano, odehrává se za druhé světové války a jeho hrdinou je nejspíš židovský chlapec, což ale není nikde řečeno, o holocaustu, plynových komorách a jiných válečných děsech tu ovšem nepadne ani slovo.

Asi dvanáctiletý mladík prožívá v tomto těžkém období svou odysseu a od rodičů, kteří ho chtějí před hrůzami doby ochránit, odchází ke své tetě. Ta ale záhy umírá a chlapec se vydává na cestu domů, během níž se setkává s nejrůznějšími lidmi, kteří ho většinou odmítají a fyzicky ubližují nejen jemu, ale i svým blízkým, někteří dokonce i zvířatům, neštítí se znásilňování a projevují se v nich ty nejodpornější pudy. Na své pouti potkává nacistické a později i sovětské vojáky, kteří mu předávají svůj pohled na svět. Válka ho tedy logicky vnitřně zcela změní.

Nabarvené ptáče je na české poměry naprosto unikátní film, který tu snad nikdy nevznikl a dá se předpokládat, že ani nikdy nevznikne. Marhoul v něm zcela přiznaně vzdává hold starým evropským, především sovětským válečným velkofilmům (nejvíc se uvádí Jdi a dívej se) a je z nej znát, že současný český film a způsob jeho tvorby nemá moc rád a raději by se orientoval mezinárodně. Sledování jeho teprve třetího celovečerního režijního počinu je tak velkým zážitkem ve všech smyslech tohoto slova a vyžaduje jistou míru divácké připravenosti.

Jestli něco upoutá, je to naprosto fantastická černobílá kamera Vladimíra Smutného, která vytváří fascinující a nádherné obrazy, jejichž velká většina by mohla viset na stěnách různých galerií. I díky ní vynikne hodně temná a depresivní atmosféra, která se na publikum přenáší od prvních minut a nepoleví až do konce. A právě kamera většinou snímek táhne vpřed, protože jeho realizace je hodně svébytná, osobitá a vůbec ne snadno stravitelná.

Marhoul absolutně nikam nespěchá a volí velmi pomalé tempo, v němž dostávají prostor časté záběry na zpustošenou krajinu a některé jednotlivé scény jsou vskutku působivé, mají svou sílu a jsou promyšlené do nejmenšího detailu. Za pozornost určitě stojí i výborná výprava a práce se zvukem, který je nesmírně důležitý, protože dialogů je ve filmu jen celkem devět minut a nehraje v něm žádná hudba. Jedinou výjimkou je nádherná a až dojemná závěrečná židovská píseň.

Tvůrce ovšem selhává ve vyprávění příběhu, který tu v podstatě neexistuje, neboť výsledek je jen sledem více, či méně hodně podobných epizod - kapitol, které se vesměs stále opakují, jen se v nich mění prostředí a lidé. A to je opravdu ten největší problém, protože v kombinaci se smrtící a zcela zbytečně přepálenou stopáží atakující tři hodiny je film strašlivě úmorný svým stereotypem, pomalostí a repetetivností, které jednoho dost unaví.

Velmi zvláštní je i odosobněná režie, kdy divák je pouhým pozorovatelem dění, nikdy však nevidí nic zásadního, protože ony hojně medializované násilné a brutální scény se odehrávají mimo obraz a lze si je jen domýšlet. Tento přístup je naprosto legitimní a mnohdy působivý, v tomto případě ale funguje jen chvíli. Oproti knize, která je psána v ichformě a až morbidně se vyžívá v různých detailech, jde o velkou změnu, kterou možná někteří čtenáři tak úplně nepřijmou.

Představitel hlavní role Petr Kotlár určitě zaslouží obdiv, nicméně nedokáže tolik uhranout a místy je hodně strojený, což vypadá někdy trochu divně a o nějaké proměně se dají vést dlouhé diskuze, protože z jeho podání není úplně rozpoznatelná. Účast mnoha světových hvězd a velkých hereckých jmen (Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Udo Kier, Julian Sands, Jitka Čvančarová, Pavel Kříž, Aleksei Kravchenko) nepochybně potěší, každé z nich ale má jen minimum prostoru a role jsou epizodní, takže o nich nejde nic speciálního napsat. Jedinou výjimkou je jen Barry Pepper, jehož mlčenlivá úloha je trochu větší.

Přes veškeré výtky je Nabarvené ptáče naprosto jedinečný film, který stojí za vidění, má velkou šanci uspět na mezinárodním poli a Václavu Marhoulovi se sluší složit uznání za vervu, s jakou se do natáčení pustil a energii, kterou mu věnoval. Jen je škoda, že mu trochu chybí dramaturg, který by od výsledku měl odstup a dokázal by pomoci s tím, aby to celé působilo kompaktněji a zkusil ho přesvědčit o tom, že dvě a čtvrt hodiny by bohatě stačily.

Oficiální trailer filmu Nabarvené ptáče