Parazit (Gisaengchung) – Jihokorejský vítěz letošního festivalu v Cannes mistrně kombinuje thriller a společenskou satiru s absurdní černou komedií o chudé rodince, která se podvodně vetře do domácnosti bohatého podnikatele. Skvěle gradovaný, zpočátku hodně vtipný a později i překvapivě napínavý a mrazivý snímek je úžasně napsaný, vyvíjí se nečekanými směry napříč netušenými dějovými zvraty a perfektně se vyjadřuje ke třídním rozdílům ve společnosti i ke stylu života jejích dvou kontrastních vrstev. Inteligentní a bravurně režírovaná královská zábava od začátku do konce, režisér a scenárista Bong Joon-ho v nejlepší formě od Pečetě vraha. Rozhodně doporučuji nezjišťovat si o filmu nic dalšího a jít na něj, hned jak to bude možné.

Naše doba (Nuestro tiempo) – Tříhodinový mexický snímek vizionářského režiséra Carlose Reygadase se zabývá vztahem manželského páru žijícího na býčím ranči, jejichž otevřené manželství poprvé překročí hranici toho, co si jsou oba ještě ochotni tolerovat. Ze široka pojatý, niterný, vrstevnatý a z hlediska nejrůznějších formálních a vypravěčských prostředků nebývale pestrý snímek věnovaný partnerským vztahům, jejich různým podobám a proměnám, exceluje zejména na poli naprosto bravurní a vynalézavé režie, nádherné kamery a skvělých hereckých výkonů ústřední dvojice, kterou ztvárnili přímo Reygadas a jeho žena, kteří jsou přitom oba neherci. Divácky náročnější, leč na Reygadasovy poměry stále velmi přístupný film plný býčích metafor a ohromujících pasáží (koncert pro tympány, napadení koně býkem, sex nasnímaný voyeuristicky přes nedovřené dveře) se inovativně noří do hlubin složité a komplexní psychologie lidí a jejich vztahů a v podstatě jde o naprosto mimořádné dílo, jemuž lze vytýkat jen pár nedostatků, mezi něž se řadí místy přílišná dějová rozvolněnost a přeci jen trochu přehnaná délka některých záběrů a scén.

Devadesátky (Mid90s) – Režijní debut herce Jonaha Hilla se odehrává v Kalifornii v devadesátých letech a jeho hrdinou je dvanáctiletý outsider Stevie, který se počátkem léta seznámí s partou starších kluků-skateboardistů, do jejichž řad pozvolna pronikne, a kteří ho zasvětí do ležérního životního stylu, v němž nechybí kromě skateboardů, cigaret, alkoholu, mejdanů a prvních zkušeností s děvčaty ani nárazy do zdí – skutečných i metaforických. Devadesátky jsou dramatem o touze dospívajícího kluka někam zapadnout, které si neklade za cíl vyprávět nějaký velký příběh nebo poskytnout dobový náhled do života skateboardové komunity. Jde spíš o pocitový atmosférický film, který těží z přirozených výkonů svých herců a z vynikající retro stylizace, aniž by se přitom pásl na nostalgii spjaté s vyrůstáním v devadesátých letech – tu totiž v tomto případě nahrazuje znatelná deziluze, podle níž život v té době nebyl tak růžový, jak by si mohl kdekdo idealizovaně představovat (viz problematické rodinné zázemí hlavního hrdiny i jeho přátel, pocházejících často z chudých poměrů a okrajových částí společnosti). Realistický nezávislý snímek, natočený v duchu doby v televizním formátu 4:3, místy příliš spoléhá na charisma (ne vždy sympatických) postav trousících vulgární vtipy a sexuální narážky, a naopak nenabízí nic inovativního, co by ho činilo v rámci žánru výraznějším.

Diego Maradona - Komplexní, vrstevnatý a tematicky různorodý dokument (od režiséra dokumentů Senna: Legenda formule 1 a Amy), který je nesmírně vtahující a zábavný i pro diváky, které fotbal nezajímá, nesledují ho a se znalostmi o Diegu Maradonovi končí u jeho jména a profese. Většina více než dvouhodinového snímku je věnovaná neuvěřitelnému vzestupu této fotbalové legendy na žebříčcích popularity, kdy byl milován a obdivován celými národy, a jeho následnému ještě neuvěřitelnějšímu pádu, kdy ho najednou všichni nenáviděli víc než leckteré politické diktátory. Značný podíl mají v dokumentu ale i obecnější témata s fotbalem nesouvisející, týkající se jeho soukromého života, manželky a milenek, manželských i nemanželských dětí, drog a spolupráce s neapolskou mafií. Jednotící linií celého dokumentu je přitom střet dvou odlišných tváří Diega Maradony, s nimiž se prezentoval na veřejnosti – jednou je Diego (chlapec z početné chudé argentinské rodiny, jímž zůstal ve svém nitru i poté, co se dokázal vypracovat na světoznámého sportovce) a druhou je Maradona (po slávě a úspěchu toužící alter ego, které uvrhlo nebohého Diega do kolotoče závislostí a skandálů). Film tuto strategii přejímá a používá ji jako metodu ke zlehčení Maradonových četných prohřešků se zřetelným naznačením toho, že zodpovědnost za ně nese kromě Diega Maradony i společnost, která na něj vyvíjela nebývale extrémní tlak. Informacemi a unikátními archivními záběry naditému dokumentu schází dojem ucelenosti, vycházející z opomenutí řady dalších pozoruhodných aspektů ze života Diega Maradony, nicméně i tak nelze popřít, že jde o strhující počin, jenž se spolu s předchozími snímky téhož režiséra řadí na poli životopisných dokumentů k naprosté špičce.

Bílý bílý den (Hvítur, hvítur dagur) – Druhý celovečerní film islandského režiséra Hlynura Palmasona (Zimní bratři) je dramatem o stárnoucím bývalém policistovi a vdovci, jenž zahání smutek hlídáním vnučky a prací na stavbě rodinného domu, a který se při náhodném probírání manželčiny pozůstalosti dozví o něčem, co před ním tajila. Skvěle režírovaný, subtilní a originálně a empaticky vyprávěný snímek se zabývá psychologickou proměnou člověka, který je schopen dát průchod kromě křehkých a niterných emocí i vzteku a brutálním výpadům, aniž by se dopouštěl v kterékoli scéně přílišné doslovnosti, nebo naopak přílišné nesrozumitelnosti – v tomto mu výrazně pomáhá procítěný výkon Ingvara Eggerta Sigurðssona v hlavní roli, v němž se snoubí mužnost a zatvrzelost s jemností a citlivostí. Díky tomu jde i v rámci filmů pro náročnější a umělečtěji orientované publikum o poměrně diváckou záležitost, byť její nevyrovnané tempo a občasná strnulost, jen místy vyvažovaná sporadickými záblesky ledového humoru, může být pro některé diváky překážkou. Co film výrazně odlišuje od konkurence jiných chmurných a pomalých severských dramat, je důraz na mnohé poetické až mystické elementy, podporované skvělou prací kamery a přiživující jeho působivou a neobvyklou atmosféru, stojící mimo jiné i na nezaměnitelných islandských lokacích, zahalených do bílé neprostupné mlhy. V důsledku toho je Bílý bílý den poměrně atypickou a pozoruhodnou podívanou, která relativně jednoduchou a tradiční zápletku zpracovává neotřelým osobitým způsobem. A sekvence s padajícím kamenem by si zasloužila zařadit do zlatého fondu kinematografie.

Po svatbě (After the Wedding) – Americký snímek, který ve Varech uvedla coby zahajovací film festivalu herečka Julianne Moore, vypráví o Američance starající se o chod indického sirotčince (Michelle Williams), jenž odlétá do Chicaga kvůli štědrému finančnímu daru přislíbenému bohatou podnikatelkou (Julianne Moore), která charitativní pracovnici pozve na svatbu své dcery. A tak začnou vypadávat kostlivci ze skříní… Film je předělávkou stejnojmenného dánského filmu z roku 2006 a jde o remake jak podle kopíráku, akorát genderově promíchaný, a hlavně to jsou tentokrát americké dolary, co zachraňuje chudé děti v indických sirotčincích. Pocitovému melodramatu o rozdílech v problémech prvního a třetího světa, o zajišťování budoucnosti pro ty, na kterých vám záleží, a o rozhodnutí, zda dát přednost vlastnímu dítěti před jinými dětmi, které ale vaši pomoc také potřebují, stojí podstatně víc na adaptovaném scénáři a kvalitních hercích než na průměrné režii, která původnímu materiálu na hodnotě příliš nepřidává. Postavy před sebou ukrývají různá tajemství, která si většinou domyslíte dřív, než dojde k jejich odkrytí, a namísto obnažování rodinných vztahů se podstatnější složkou filmu jeví být četná sentimentální setkání a uplakaná loučení.

Karel, já a ty – V českém celovečerním debutu Bohdana Karáska se Saša (Jenovéfa Boková), znejistělá svým skomírajícím čtyřletým manželstvím, rozhodne na čas odejít od svého muže a začne bydlet u přemýšlivého kamaráda Dušana (sám Karásek), v němž nalézá spojence ve vztahovém tápání. Příběhově triviální snímek záměrně nevyužívá nabízející se potenciál milostného trojúhelníku a od začátku do konce setrvává výhradně v žánrově nespecifickém tvaru, definovatelném jako esejistické konverzační drama na téma hovorů o lásce, životě a vztazích, přičemž hloubavé debaty postav probíhají povětšinou v duchu kamarádského plkání u piva s nádechem lehkého filozofování. Na první pohled snímku trochu podráží nohy zjevná lacinost (minimální rozpočet, absence svícení, vizuálně neatraktivní obraz), což naštěstí vynahrazuje režijní a scenáristická vyzrálost nadějného tvůrce, jehož silnou stránkou je důraz na přirozenost a autenticitu hereckých projevů i ze života odpozorovaných dialogů, díky nimž vznikl sympaticky působící malý autorský generační film.

Narušitel systému (Systemsprenger) – Německý snímek oceněný na letošním Berlinale Cenou Alfreda Bauera (cena udělovaná počinům, jež otevírají filmové tvorbě nové perspektivy) je hutným dramatem o desetileté holce s agresivními záchvaty vzteku, které se její vlastní matka bojí, a sociální zařízení si ji předávají jako Černého Petra. S přehledem nejukřičenější film roku, jenž obstojí i jako celovečerní reklama na antikoncepci, se skvělými herci a empatickým náhledem do starostí sociálních pracovníků, jejichž pocit bezvýchodnosti, ohrožení a neustálého teroru se zdařile přenáší i na diváky. Film exceluje v budování obav z dalšího hrdinčina záchvatu a nabízí řadu překvapivě mrazivých scén, ve své druhé polovině se však příliš dlouho motá v kruhu, mírně bezradný to trápení nějak uspokojivě ukončit.

Monos – Vizuálně působivý, leč místy poněkud manýristický film o teroristickém únosu nahlíženém z perspektivy paramilitární jednotky náctiletých zfanatizovaných vojáků, kteří operují v izolované pustině/džungli podle přísných pravidel a podstupují tvrdý výcvik, jenž se vymkne kontrole. Jsou nuceni starat se o unesené rukojmí a o darovanou krávu. Dojnice je však nechtěně zastřelena, což vede k sebevraždě velitele jednotky. Oddíl je následně převelen na novou lokaci, leč pod novým velitelem začne žít vlastním životem a dle vlastních zásad. Syrový a fyzický kolumbijský snímek-zážitek exceluje v rámci jednotlivých scén, pojednávajících prostřednictvím sugestivních hereckých výkonů o boji za svobodu hraničícím s bojem o přežití, jako celek ale nepředstavuje nic mimořádně výjimečného či strhujícího - k tomu mu chybí větší drsnost, zásadnější důraz na psychologii postav (neustále dělajících hloupé chyby, které se jim vždy vymstí) a sevřenější příběh, jemuž místy až zbytečně rozvolněná narace příliš nesvědčí.

Světlo mého života (Light of My Life) – Druhý režijní a scenáristický počin Caseyho Afflecka, zasazený do netradičního prostředí dystopické budoucnosti, v níž vymřely skoro všechny ženy, je dramatem o vztahu otce (kterého ztvárnil přímo Affleck) a jeho jedenáctileté dcery, maskované za chlapce. Komorní nezávislý snímek se fungováním fiktivní společnosti a jejími pravidly zabývá vyloženě okrajově a z drtivé většiny stojí na hovorech obou hlavních postav, které zahrnují všechno možné od rozebírání rozdílu mezi morálkou a etikou po přednášku o menstruaci, nicméně nevynikají žádnou velkou scenáristickou bravurou, která by snímek dokázala při jeho malátném tempu a minimu děje podržet. Minimalistickému příběhu, který těží pouze z tábornického putování dvou diskutujících postav, které jen sem tam potkají někoho dalšího a v závěru akorát musejí obstát tváří v tvář ohrožení, aby mohly putovat dál, přesto nelze upřít silná atmosféra, přesné herecké výkony a lehkost Affleckova stylu vyprávění.

Jiří Suchý - Lehce s životem se prát – Dokumentární film Olgy Sommerové (Magický hlas rebelky, Červená) je divácky vděčným portrétem věnovaným tvorbě Jiřího Suchého, sestávajícím převážně z jeho vyprávění a vzpomínání a z četných ukázek jeho díla, od starších věcí, které skládal společně s Jiřím Šlitrem, po současnější počiny z nedávné doby. Informacemi naditému průřezu Suchého více než šedesátiletou hudební, pěveckou a písničkářskou kariérou nechybí odpovídající dobový kontext, velké množství archivních záznamů i nově natočený materiál, v němž se Jiří Suchý navzdory svému věku jeví jako neustále vtipkující a stále nevídaně tvořivý a pracovitý čipera s dobrou náladou a jasnou myslí, což jen posiluje obdiv k němu. Úplně základní fakta snímek záměrně vynechává, ideálními diváky jsou proto ti, co Jiřího Suchého a alespoň některé jeho písničky už znají, mají ho rádi a chtějí se o něm dozvědět víc.

Forman vs. Forman – V česko-francouzské koprodukci vzniklý dokument Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny mapuje život a dílo filmaře Miloše Formana. O uceleném portrétu nemůže být příliš řeč – třeba filmy Muž na Měsíci či Goyovy přízraky jsou zmíněny až v závěrečném shrnutí mistrovy filmografie a řadě jiných se snímek věnuje jen v míře sdělení jejich základní myšlenky a shrnutí kontextu jejich vzniku. Pro laiky je nicméně poutavý a věcný dokument, realizovaný napůl v češtině a napůl v angličtině, skvělým úvodním náhledem do Formanovy tvorby (a plně srozumitelným i pro zahraniční, potažmo americké publikum, což je výtečné), znalci zas ocení pasáže věnované Formanovu dětství a osobnímu životu, jež doprovází fantastické archivní materiály i unikátní video záznamy ze soukromého vlastnictví Formanovy rodiny.

Lillian – Rakouský film, volně inspirovaný skutečným příběhem dvacetileté Rusky, jíž se nepodařilo uchytit v New Yorku (ani v pornu o ni neměli zájem) a rozhodla se dojít zpátky do své domoviny po svých. Osamělá pěší odysea, jejíž nemluvná hrdinka putuje z New Yorku do Ruska bez peněz a bez dokumentů, bez zjevného plánu i bez znalosti jazyka, jen s malým batůžkem, v sobě skrývá jistou poezii, zprostředkovanou záběry, jež nezapřou dokumentární minulost na poli hraného filmu debutujícího režiséra Andrease Horvatha, a v nichž se vytrvalá a nezlomná mladá dívka jeví jako netradiční průvodce po nejrůznějších lokacích. Jinak jde ale o poněkud prvoplánový komentář k rozpadu Ameriky a jejích hodnot, v němž se dvě hodiny říká to samé a bohužel docela povrchně (upozorňuje se mimo jiné na prostoduchost demoličních derby, hulvátství jižanských nadržených buranů či na ultačování indiánů). Na druhou stranu hrdinka potká i pár lidí, kteří jsou na ni hodní a pokusí se jí trochu pomoct, čímž reprezentují pozůstatek humanitních principů, jež si zatím americká společnost stále udržuje. Vrcholem je metaforický závěr s lovením velryb, ale musíte se k němu trochu prokousat.

Papicha – Společensky angažovaný francouzsko-alžírský snímek se odehrává v Alžíru v 90. letech, kde skupinka osmnáctiletých studentek-kamarádek rebeluje proti útokům konzervativních extrémistických skupin, pošlapávajících ve jménu náboženství svobodná práva žen a nutí je dodržovat náboženské zvyklosti. Hlavní hrdinka Nedjma se touží stát módní návrhářkou, což v ortodoxní zemi vyžadující po ženách nošení hidžábu nejde úplně snadno. Živelný a energicky natočený snímek zaplněný přirozenými herečkami vypráví o postavách, které mají rády svou zem a nechtějí ji opustit, a jsou proto nuceny bojovat všemi prostředky proti utlačujícímu a svazujícímu režimu, protože kladení odporu i za cenu případných obětí je nutné k tomu, aby mohla nějaká společenská změna vůbec nastat. Hodnota filmu coby důležitého politického vyjádření je však v tomto případě znatelně vyšší než jeho dějové a vypravěčské kvality.

Chata (The Lodge) – Americký thriller s hororovými prvky je situován do prostorné horské chalupy u zamrzlého jezera, kam vyrazí strávit vánoční svátky otec (Richard Armitage) se dvěma dětmi a se svou novou mladou přítelkyní (Riley Keough), jež byla před lety členkou jakési náboženské sekty. Chladné vztahy mezi ní a dětmi pak projdou náročnou zkouškou ve chvíli, kdy otec musí na několik dní pracovně odjet… Slibně rozehraná psychologická historka odehrávající se na pomezí skutečnosti, snů a halucinací trpí pomalým rozjezdem, po němž následuje postupně gradující hra s očekáváním, navnazující na nějaký úderný mysteriózní/hororový závěr. Finální rozuzlení je však překvapivě racionální a ukotvené v realitě, čímž vrhá stín pochybnosti na četné náhody a nepravděpodobné okamžiky, k nimž v průběhu snímku došlo, a které jeho hrdinům hrály do karet. Film rozhodně zaujme atmosférou, hereckými výkony a budováním pochyb a nejistoty, jeho pointa však není dostatečně uspokojivá, aby vykoupila to čekání na ni.

Antologie města duchů (Ghost Town Anthology) – Duchařskou tematikou prošpikovaný příběh o obyvatelích zapadlé kanadské vesnice, kteří se vyrovnávají se sebevraždou dvacetiletého chlapce, natočil quebecký tvůrce Denis Côté na 16mm kameru. Divácky náročný snímek stojí na působivých (nicméně velmi skromných a strohých) obrazech a na vykreslení skomírající komunity na odloučeném zamrzlém venkově, která se sice nazývá soudržnou a pospolitou, leč ve skutečnosti ji v depresivní lokaci, kde mají své místo spíš mrtví než živí, drží jen poslední zbytky vůle. Poté, co pro rodinu pozůstalých, truchlících nad tragickou událostí, přestane vnímání času dávat smysl, se město sice začne zaplňovat duchy a film začne pracovat s určitým napětím, přesto však od tohoto křehkého a nenápadného snímku o určitých formách strachu a o překonávání smutku ze ztráty nemá cenu čekat horor, jde spíš o jednoduchý myšlenkový koncept, převedený do vizuální metaforické podoby.

Otec (Bashtata) – Bulharský film od tvůrců Glory je hořkou komedií o čtyřicátníkovi Pavlovi (Ivan Barnev), který se po smrti matky musí vypořádat i se svým ovdovělým otcem, posedlým dojmem, že mu manželka chtěla před smrtí říct něco důležitého, a nacházejícím vidinu pomoci u ezoterického senzibila, jenž by mu mohl komunikaci se ženou za záhrobí umožnit. Snímek obsahuje spoustu nadějně rozehraných motivů, skvěle napsané postavy, jež mezi sebou mají věrohodnou interakci charakteristickou pro lidi, kteří spolu neumějí správně komunikovat, i několik hezky budovaných absurdně-komických scén, leč příběhově končí pouze u letmého nadhozu, jemuž zásadně chybí důslednější gradace, větší sevřenost a silnější vypointovanost.

Takové krásné šaty (In Fabric) – Hororový snímek svébytného britského režiséra a scenáristy Petera Stricklanda (Pestrobarvec petrklíčový), vyprávějící o ženě, která si v sezónním výprodeji módního butiku koupí prokleté vraždící šaty, je v podstatě hrdým uměleckým brakem, vzdávajícím poctu osmdesátkovým béčkovým hororům o vraždících předmětech a italským giallo krvákům. Vizuálně uhrančivý film se nicméně i přes přítomnost několika pozoruhodných nápadů místy neskutečně vleče (dvě hodiny jsou vážně na tento typ filmu příliš, nějakých plus mínus 80 minut by bylo daleko schůdnějších) a celkově jde i kvůli triviálnímu příběhu, na nějž jsou následně navěšeny další nahodilé a nikam nevedoucí motivy, především o video-artovou retro přehlídku bizarních scén a momentů, které jsou sem tam natolik šílené a ujeté, že se jim zkrátka nedá nesmát (nebo alespoň kroutit hlavou, pochechtávat se a podivovat se, co se honilo Stricklandovi hlavou a na jakých drogách zrovna jel, když tohle vymýšlel).

Vazba (Arrest) – Rumunské vězeňské drama se odehrává v létě roku 1983, kdy dojde k nečekanému zatčení architekta Dinua, který si užívá den s rodinou na pláži. Zbytek filmu se odehrává v jediné cele, v níž na jedné posteli leží Dinu, podezřelý z protirežimní činnosti, a na druhé protřelý donašeč, hodný i zlý policista v jedné osobě, který má na Dinua vytvořit drsný nátlak a donutit ho k přiznání. Syrový a surový snímek obsahuje i pár brutálních scén nepříjemného fyzického násilí, ale je jich opravdu jen trocha a hlavní hrdina je po většinu času zpracováván spíš psychicky. Film kritizuje rumunský totalitní režim osmdesátých let zobrazováním nekompromisních a zavrženíhodných manipulativních metod, jež při policejních a vězeňských výsleších sloužily k absolutnímu pokoření i člověka v podstatě bezúhonného, ale dělá to dvě hodiny pořád stejně, takže to po určité (kupodivu relativně krátké) době začne být již poněkud fádní.

Adam – Hrdinkami marockého debutu jsou těhotná žena, která žije na ulici a hledá přístřeší a práci, a ovdovělá matka-samoživitelka, která ji i přes počáteční neochotu přijme na výpomoc ve své pekárně. Subtilní, intimní a jemný film o síle mateřství a o proměňujícím se vztahu dvou silných žen, jež v nelehkých podmínkách zakrývají své utrpení vytrvalou pracovitostí a navzájem si vypomohou k pozitivnějším vyhlídkám na vlastní budoucnost, vyniká hereckými výkony hereček v hlavních rolích, pevně uchopenou režií a citlivým vnímáním detailů. Dějově jde však pouze o jednoduchou a nedramatickou charakterovou studii, která plyne pozvolně a prakticky bezkonfliktně až k utlumenému emocionálnímu finále (vrcholícímu dlouhou pasáží věnovanou hrdinčinu souboji s mateřskými city, které si odmítá připustit, ale je jimi nakonec přemožena), jehož síla je v závěru již poněkud ředěna zdlouhavým oddalováním nevyhnutelného.