Polovina 26. století, Země. Doktor a kybernetický inženýr Ido (Christoph Waltz) hledá na skládce náhradní díly pro své pacienty, když v tom nalezne ženské torzo kyborga (lidský mozek, vše ostatní robotické) a rozhodne se jej opravit. Výsledkem jeho práce je robotická Alita, dospívající dívka se ztrátou paměti, která zaujme roli Idovy dcery. Po několika dnech však začne být jasné, že Alitina minulost je spojena s bojovým výcvikem, jenž z ní kdysi udělal výkonný a nebezpečný stroj na zabíjení.Film Alita: Bojový Anděl, natočený podle japonského komiksu, měl původně režírovat James Cameron (Titanic, Avatar), ten však dal nakonec po letech příprav přednost čím dál tím zdlouhavější práci na pokračováních Avatara, ustoupil do pozice producenta a režisérskou štafetu předal Robertu Rodriguezovi (Desperado, Sin City - Město hříchu), který dál pracoval na Cameronově scénáři spolu se scenáristkou Laetou Kalogridis (Prokletý ostrov, Noční hlídka).
Zásadní informace spočívá v tom, že hlavní hrdinka Alita je celá kompletně digitální – její tělo bylo vytvořené v počítači a byl mu vtisknut virtuálně zaznamenaný herecký výkon reálné herečky. Stejnou metodou sice vznikal třeba i Glum v Pánovi prstenů, mimozemská rasa Na´vi v Avatarovi, drak Šmak v Hobitovi a spousta dalších, Alita je však první postavou tohoto typu, která je obdařena lidským fotorealistickým obličejem, jehož jedinou částí, která je záměrně trochu stylizovaná, jsou oční bulvy, zhruba dvakrát větší oproti normálu. Z technického hlediska je to docela revoluce.Ve filmu se kromě toho vyskytuje ještě několik dalších, kompletně digitálních postav, prostředí a objektů, nic z toho na sebe ale nestrhává pozornost tolik jako titulní Alita, která si ve snímku projde velkou spoustou různých emocí od nadšení a zamilovanosti po ubrečený smutek a vztek, přičemž je zajímavé a svým způsobem i strhující to sledovat a zároveň zkoumat, nakolik to emocionálně funguje podle předpokladů, a kdy to i přes nejlepší dostupnou digitální technologii pořád působí příliš uměle a počítačově (zatím to vypadá, že čím extrémnější emocionální projev, tím menší věrohodnost).
Další pozoruhodnou skutečností je to, že děj filmu se sice odehrává v jakési post-apokalyptické budoucnosti, ovšem aniž by tato byla na začátku jakkoli představena. U filmů podobného typu v úvodu obvykle zazní hlas vypravěče, jenž diváky do fantaskního futuristického světa a jeho pravidel zasvětí, nicméně tady nic takového není, a tudíž zákonitosti prostředí, do nějž se Alita znovuzrodila, postupně objevujeme až spolu s ní. V důsledku toho je řada postav (zejména doktor Ido, ale zpočátku i mladý motorkář Hugo, do nějž se Alita okamžitě zakouká) nucena zaujmout pozici vysvětlujících průvodců, kteří hrdinku (a zároveň diváky) provází po okolí a seznamují ji s jeho zvyklostmi.
Další pozoruhodnou skutečností je to, že děj filmu se sice odehrává v jakési post-apokalyptické budoucnosti, ovšem aniž by tato byla na začátku jakkoli představena. U filmů podobného typu v úvodu obvykle zazní hlas vypravěče, jenž diváky do fantaskního futuristického světa a jeho pravidel zasvětí, nicméně tady nic takového není, a tudíž zákonitosti prostředí, do nějž se Alita znovuzrodila, postupně objevujeme až spolu s ní. V důsledku toho je řada postav (zejména doktor Ido, ale zpočátku i mladý motorkář Hugo, do nějž se Alita okamžitě zakouká) nucena zaujmout pozici vysvětlujících průvodců, kteří hrdinku (a zároveň diváky) provází po okolí a seznamují ji s jeho zvyklostmi.Postupně se tedy dozvídáme, že někdy po roce 2200 došlo ke střetu Země s mimozemšťany, který lidstvo vyhrálo a útočníky zahnalo (a moc toho po mimozemšťanech nezbylo). Zdevastovaná společnost se následně oddělila na spodinu žijící na povrchu (obyčejní lidé) a smetánku obývající levitující vzdušná velkoměsta (privilegovaná vyšší třída), přičemž svět dole svým průmyslem a zemědělstvím zásobuje i ty nahoře. Alita i ostatní přitom žijí ve městě, nad nímž se vznáší poslední vzdušné velkoměsto svého druhu. Zločince už nehoní policie, nýbrž lovci odměn, jimiž se může stát kdokoli. A všichni lidé jsou posedlí nebezpečným sportem zvaným Rollerball, jenž vypadá jako ragby křížené s rychlobruslením, v němž je povoleno zabíjet soupeře (a nápadně to připomíná stejnojmenný sport z filmu Rollerball z roku 1975 a z jeho o sedmadvacet let mladší předělávky).
Ve filmu se toho následně děje tolik, že to působí jako směs dvou až tří filmů dohromady, což v kombinaci s pozvolným představováním světa a postav v něm žijících, kdy je zmíněno vždy jen to nejnutnější k pochopení zápletky, nutně vede k tomu, že vzniká velká spousta nesrovnalostí, nejasností, logických mezer a otázek, na něž se odpovědí nedočkáte. Proč Hugo tak touží po životě v oblacích (jak to v tom vzdušném městě vypadá, se ve filmu neukazuje), když život na povrchu vůbec není špatný? Jak mohou v Rollerballu vůbec vznikat šampioni, když ty nejlepší hráče unáší a rozebírá na kusy zlá mafie? Proč se někdo snaží v jednu chvíli zabít Alitu tak komplikovaným způsobem, když by stačilo vypsat na ni zatykač (a zabili by ji lovci odměn)?
Ve filmu se toho následně děje tolik, že to působí jako směs dvou až tří filmů dohromady, což v kombinaci s pozvolným představováním světa a postav v něm žijících, kdy je zmíněno vždy jen to nejnutnější k pochopení zápletky, nutně vede k tomu, že vzniká velká spousta nesrovnalostí, nejasností, logických mezer a otázek, na něž se odpovědí nedočkáte. Proč Hugo tak touží po životě v oblacích (jak to v tom vzdušném městě vypadá, se ve filmu neukazuje), když život na povrchu vůbec není špatný? Jak mohou v Rollerballu vůbec vznikat šampioni, když ty nejlepší hráče unáší a rozebírá na kusy zlá mafie? Proč se někdo snaží v jednu chvíli zabít Alitu tak komplikovaným způsobem, když by stačilo vypsat na ni zatykač (a zabili by ji lovci odměn)?Tomu, jestli jednotlivé aspekty děje dávají smysl a nakolik do sebe zapadají jednotlivé příběhové linie, se tvůrci filmu věnovali s nejmenší důležitostí a nejméně důkladně a zjevně jim úplně stačilo, že to dává smysl a drží pohromadě „tak nějak zhruba“ (nebo to tak přinejmenším působí). Včetně měnících se motivací postav (ty vedlejší mají tak málo prostoru, že u nich dá práci detekovat alespoň náznak hloubky), důvodů, které je k těm změnám motivací vedou a mnohých témat od otcovsko-dcerovského vztahu, přes otázky týkající se hranice mezi člověkem a strojem, až po vyloženě jalovou romantickou zápletku mezi Alitou a Hugem, které jsou všechny realizovány velmi naivně, banálně a na úkor toho, že se toho musí ve filmu během dvou hodin odvyprávět co nejvíc a pokud možno co nejvíc nahuštěně.
Podstatně více úsilí bylo oproti tomu vynaloženo při práci na vizuální a trikové stránce filmu, která je fantastická a v určitých ohledech i pokroková. Při tom množství postav, záporáků, akcí, motivů a podnětů je skoro s podivem, že to všechno Robert Rodriguez zvládl ukočírovat s až překvapivou přehledností, soustředěností a srozumitelností. Na akční scény, prošpikované efektní, pečlivou a nápaditou choreografií, je radost pohledět, uhrančivý je i design a výtvarné zpracování leckterých prostředí a především pak těch postav, které mají více částí těla robotických než lidských. Pořád se něco děje a rozhodně to je dobrá a spektakulární zábava, akorát je potřeba přijmout svět ve filmu i s jeho zákonitostmi a spolu se vzezřením hlavní hrdinky bez touhy se v tom jakkoli obšírněji vrtat a analyzovat to.
Podstatně více úsilí bylo oproti tomu vynaloženo při práci na vizuální a trikové stránce filmu, která je fantastická a v určitých ohledech i pokroková. Při tom množství postav, záporáků, akcí, motivů a podnětů je skoro s podivem, že to všechno Robert Rodriguez zvládl ukočírovat s až překvapivou přehledností, soustředěností a srozumitelností. Na akční scény, prošpikované efektní, pečlivou a nápaditou choreografií, je radost pohledět, uhrančivý je i design a výtvarné zpracování leckterých prostředí a především pak těch postav, které mají více částí těla robotických než lidských. Pořád se něco děje a rozhodně to je dobrá a spektakulární zábava, akorát je potřeba přijmout svět ve filmu i s jeho zákonitostmi a spolu se vzezřením hlavní hrdinky bez touhy se v tom jakkoli obšírněji vrtat a analyzovat to.Alita: Bojový Anděl je rozhodně nejvelkolepější a nejmohutnější film Roberta Rodrigueze, u nějž se naštěstí netřeba obávat, že by někdy sklouzl do žánru ultra-béčkové slátaniny (Machete, Machete zabíjí), nebo vzhledem k tomu, že je mládeži přístupný, do nějaké dětinské bizarní břečky (série Spy Kids, Prckové). Maximálně je párkrát nechtěně směšný svou místy přehnanou snahou být co nejstylovější a nejefektnější, což je ve scénách, kdy např. hlavní hrdinka uroní slzu a před dopadem na zem ji rozsekne mečem vedví, už natolik přes čáru, že je to vyloženě kontraproduktivní. Ze všeho nejvíc (i díky své romantické linii) nakonec Alita připomíná další z filmů natočených podle nějakého young-adult sci-fi/fantasy románu, akorát je dějově napěchovanější, osobitější, japonsky ujetá, zručně natočená a opřená o poměrně solidní komiksovou předlohu.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
