Polský režisér Pawel Pawlikowski, tvůrce oscarové Idy, se ve svém ambiciózním snímku Studená válka pokusil na pozadí patnáct let trvající dramatické romance dvou hlavních hrdinů prokousat dějinami válečné Evropy v období druhé světové války a zejména dějinami stalinského Polska, a to na ploše kratší než 90 minut.Po úspěšné Idě navíc Pawlikowski zopakoval použití černobílého a neširokoúhlého obrazu a vizuálně exceluje ještě víc než před pěti lety, díky čemuž je Studená válka vyloženě pastvou pro oči. Pro některé diváky to bude jistě i pastva pro uši – v první půlhodině, režírované nesmírně dravě a dynamicky, totiž Pawlikowski umisťuje do centra dění vznik polského lidového pěvecko-tanečního sboru, takže si na své rozhodně přijdou milovníci árijských děvčat, krajek a sopránů. Zatímco sbor slaví úspěchy na domácí půdě a následně je režimem nucen začlenit do programu i budovatelské a nacionalistické písně, pozvolna se rozehrává příběh zamilovaného páru – ředitele sboru a jedné jeho nadané členky.
Posléze se ovšem od audiovizuálně atraktivních sborových performancí snímek odkloní k hlavní dějové linii – minimalistickému melodramatu o dvou lidech, kteří by hrozně moc chtěli být spolu, ale přitom dělají všechno proto, aby spolu být nemohli. Možná by se to dalo svést na příkoří tehdejšího režimu, který perzekuoval umělce a neustále házel jejich lásce klacky pod nohy, ale i tak se má věc tak, že oba hrdinové jsou hrozně pasivní ve snaze jít si naproti a tudíž jim nezbývá než se jednou za pár let jakoby náhodně potkat někde v Evropě a strávit spolu aspoň pár dnů nebo hodin, dokud je od sebe znovu neodežene osud nebo případně oni sami. Celé je to hrozně monotónní a zkratkovité, rychle se to omrzí a rozhodně nepomáhá, jak moc chladní, nesympatičtí a povrchně napsaní oba hrdinové jsou.
Napříč jejich zápolením se sebou samými, okolnostmi i světem kolem nich se film snaží jemně a v náznacích zachycovat atmosféru předválečné, válečné a poválečné Evropy a pomáhá si přitom dost často hudbou – prakticky poskytne i průřez hudebními žánry té doby. K tomu mu slouží polská skladba Dwa Serduszka Cztery Oczy (to je ta v traileru), stálice v repertoáru hlavní hrdinky, která zazní v průběhu let v mnoha variacích od původní lidové verze až po jazzovou úpravu. Jejím dokolečka omílaným refrénovým popěvkem „ojojoj“ se nicméně dá už po chvíli překvapivě snadno přesytit, stejně jako ústřední netečnou lovestory.Název filmu bohužel prosákl i do jeho atmosféry a emocionální nálady – jde o studený a citově odměřený snímek, který sice lze obdivovat pro krásnou filmařinu, Pawlikowskiho pevnou režii (za kterou si odnesl cenu z Cannes) i herecké výkony Joanny Kulig a Tomasze Kota v hlavních rolích, ale za srdíčko vás nečapne a upřímně řečeno se o to ani moc nesnaží.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
