Formálně Tísňové volání připomíná třeba snímek Noční jízda, který byl celý o tom, že v něm Tom Hardy jel autem a telefonoval různým lidem – a kromě něj už nikdo další ve filmu nevystupoval. V Tísňovém volání jsou sice k vidění i jiné postavy, ale jde prakticky jen o řadové dispečery, kteří sdílejí s hlavním hrdinou pracovnu, a na zápletce se nijak nepodílejí a nijak tím pádem nenarušují one man show herce Jakoba Cedergrena (Ukrutně šťastni), který se zhostil hlavní role.
Když se rozhodnete pojmout film takhle extrémně komorně, lacině a bez jakékoli výraznější obrazové stylizace, tak pochopitelně potřebujete dva silné trumfy v podobě mimořádně dobře napsaného, chytrého a promyšleného scénáře a kvalitního herce, který váš příběh dokáže věrohodně prodat, protože jinak se nemáte o co opřít. Film Locke měl obojí. A Tísňové volání má naštěstí také obojí. Jakob Cedergren hraje dokonale civilně a bez jediného náznaku přehrávání a děj je založen na postupném rozkrývání dvou věcí – že případ unesené ženy je ve skutečnosti zapeklitější, než by se na první pohled zdálo, a že i hlavní hrdina má nějaké vlastní problémy, které ho trápí.
Ze začátku snímku trošku trvá, než příběh nabere obrátky, nicméně pak v napětí nepoleví až do konce a navíc dokáže šokovat i překvapovat zvraty i nečekaným vývojem událostí, aniž by přitom kamera příliš opouštěla obličej hlavního hrdiny. Vizuálně je snímek tudíž velice strohý, avšak není pravda, že by obraz nebyl důležitou složkou – jelikož určitá část příběhu spočívá i v odhalování Asgerovy minulosti, tak na výrazu v jeho tváři a v jeho reakcích na konkrétní situace nesmírně záleží.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]Velkým tématem je kromě toho i náhled do světa operátorů tísňových linek, jejichž pravomoc končí u odpovídání na hovory a delegace bezpečnostních a zdravotnických sil, ale kromě toho nemohou volajícím lidem v nouzi pomoct jinak než terapeuticky po telefonu, neb jiným typem angažovanosti by překročili své kompetence. Tohle Asgera z pozice policisty hodně trápí, protože by rád sám nějak pomohl, leč musí jen sedět, brát telefony a nechat jiné policisty a doktory, aby situaci vyřešili sami – přičemž z té nejistoty, zda to s volajícím nakonec dobře dopadne, plyne značné množství stresu – a tahle nejistota a napětí jsou pak zdařile přenášeny i na diváka.
Snímek tak vlastně odkrývá ještě třetí věc – psychickou náročnost práce operátorů krizových linek, kteří tráví hodiny mluvením s oběťmi různých neštěstí či vážných zločinů a ještě jim jejich práci narušují idioti, kteří si přejí zavolat záchranku třeba jen kvůli odřenému kolenu po pádu z kola, nebo vulgární opilci, které vyhazovač vyhodil z diskotéky. Kromě toho je příběh navíc obohacen i tím, že se Asger přeci jen rozhodne do případu angažovat víc, než by oficiálně měl, protože sice uvažuje chytře a racionálně, ale zároveň se občas nechá unést svými emocemi a prostě mu to nedá. Pořád přitom ale neopustí své pracoviště.
Z hlediska „telefonních“ thrillerů se kromě zmíněného filmu Locke nabízí srovnání ještě třeba s filmem Telefonní budka, kde ale oproti Tísňovému volání mnohem víc záleželo na tom, co všechno se dělo v prostředí kolem hlavního hrdiny, a některé vedlejší postavy měly zásadnější než jen okrajovou roli. O trošku podobnější je thriller Tísňová linka, který se ale zas nevydržel odehrávat na jednom místě – nejen že v něm byly i prostřihy na počínání unesené oběti, ale hlavně se v něm hlavní hrdinka, též telefonní operátorka, nakonec vydala řešit případ na vlastní pěst do terénu, čímž se závěr filmu překlopil do přihlouplého béčka. Oproti tomu je Tísňové volání chytré a konzistentní ve všech směrech, je nesmírně atmosférické, nabízí silný a úderný zážitek a zároveň je ideálním příkladem toho, jak moc muziky jde vykouzlit za použití minimálních prostředků.
