Po nečekané smrti manžela Ludvíka zůstane Eva (Eliška Balzerová) sama, jen se svou dcerou Terezou (Tatiana Vilhelmová). Při likvidaci pozůstalosti Tereza náhodou objeví starou dětskou malůvku, kterou nakreslil pro jejího otce jakýsi Tomáš. Oběma ženám dojde, že Ludvík zřejmě musel mít s jednou ze svých milenek (se kterými se Eva zná) nemanželské dítě, jehož existenci se mu doma podařilo zatajit. Rozhodnou se tedy Tomáše společně vypátrat a vydají se proto v Ludvíkově milovaném autě (Volze) na výlet navštívit postupně všechny jeho milenky, aby zjistily, se kterou z nich to dítě měl.Největší slabinou nového komediálního dramatu režiséra Jiřího Vejdělka (Účastníci zájezdu, Ženy v pokušení), na jehož scénáři spolupracoval se scenáristkou Ivou Jestřábovou, je strašlivá plytkost a bezobsažnost jeho děje, přičemž to, co dokáže trailer odvyprávět během dvou minut, trvá ve filmu hodinu. Obě hrdinky se prostě vydají na cestu, postupně navštíví tři různé ženy (Vilma Cibulková, Eva Holubová a Hana Maciuchová) a za celou dobu neudělají ani neřeknou nic zásadnějšího, než co zaznělo už v kratičké upoutávce – a zabírá to dvě třetiny filmu. Vztah mezi nimi je od počátku velmi vřelý a láskyplný, tudíž jejich společný road trip rozhodně nevypráví o tom, jak si k sobě matka s dcerou zpětně nalézají cestu.
Třeba Zlomené květiny od Jima Jarmusche mají dost podobný děj (Bill Murray coby stárnoucí sukničkář navštěvuje své dávné milenky poté, co mu od jedné z nich přijde anonymní dopis, že s ní má již dospělého syna), leč ten je založený na tom, že onen proces hledání je vlastně důležitější než samotné nalezení, hlavní hrdina v něm najde i sám sebe, z každé té návštěvy se o sobě ledacos dozví a vnitřně ho to změní. V Tátově volze však hledání není upřednostněno před nalezením a ony epizodky s milenkami nejsou ničím jiným než úsměvnými mini-scénkami, v nichž se sice ukazuje, jak se lidé s časem mění, ale žádný hlubší význam už nemají a na hlavních hrdinkách se nijak nepodepisují. Tyhle dva faktory pak činí celou tu zápletku s hledáním nepřiznaného syna mimořádně prostoduchou, povrchní a nezajímavou. Není to ani dost vtipné, humoru je ve filmu vyloženě poskrovnu.Jisté napětí a dramatičnost se snímek sice snaží dohnat tím, že Tereza si prochází manželskou krizí a navíc je jí léčena rakovina (a s nadějí se čeká na výsledky posledních testů), leč tento motiv je pořádně využit jen v jediné scéně, a to když oběma ženám začnou na pouti nadbíhat nějací kolotočáři, načež si Tereza sundá paruku a zastraší je svou pleší. Skoro to vypadá, jako by si tvůrci uvědomili, že jim to road movie nevystačí na celovečerní film, a tak do něj ještě uměle přidali rakovinu a z prstu vycucanou manželskou krizi, aby příběh natáhli.
Ta krize je mimochodem založená na tom, že Terezin manžel (Martin Myšička) se o ni pečlivě staral po celý čas její nemoci, ale ona si stejně není jistá, jestli ji ještě miluje. Tudíž udělá jedinou logickou věc – vůbec nic mu neřekne a až těsně před odjezdem oznámí, že by si spolu měli dát pauzu, přičemž na jeho nechápavý dotaz, co tím myslí, odpoví: „Promluvíme si o tom, až se vrátím.“ Pak ho nechá po několik dnů tápat v totální nejistotě, odmítá mu brát telefonáty a ani mu nedá vědět, jak dopadly ty její lékařské testy. Nedá se říct, že by ta postava byla kdovíjak sympatická.Alespoň trochu zajímavá a mírně emocionální začne být až poslední třetina filmu, v níž dojde k několika dějovým zvratům a odhalením, z nichž vyplyne především to, jak si lidé mezi sebou lžou a že v neupřímných vztazích je od neškodných tajemství jen krůček k hrubé sobecké manipulaci. Po těchto odhaleních má film slušně naběhnuto ke klíčové scéně, v níž by si mohla řada postav projít hlubokou katarzí, leč snímek skončí dřív, než k té scéně dojde.
Samozřejmě nikdo z herců nehraje špatně (ale zas ne skvěle) a kamera Vladimíra Smutného zaručuje líbezné záběry na nablýskaného veterána uhánějícího krásnou českou krajinou, leč kromě prostého konstatování, že v některých rodinách to je holt složitější a že vztahy mezi lidmi by měly být upřímnější, film neobsahuje žádnou hlubší myšlenku a nabízí jen triviální nenápaditý příběh, jímž obě hlavní hrdinky proplouvají zcela nedramaticky a nekonfliktně.
Samozřejmě nikdo z herců nehraje špatně (ale zas ne skvěle) a kamera Vladimíra Smutného zaručuje líbezné záběry na nablýskaného veterána uhánějícího krásnou českou krajinou, leč kromě prostého konstatování, že v některých rodinách to je holt složitější a že vztahy mezi lidmi by měly být upřímnější, film neobsahuje žádnou hlubší myšlenku a nabízí jen triviální nenápaditý příběh, jímž obě hlavní hrdinky proplouvají zcela nedramaticky a nekonfliktně.Výsledkem je nostalgický, sebedojímavý, sladkobolný a extrémně nenáročný film, který možná kdekoho (ideálně divačky nad třicet let) zahřeje u srdíčka a kdekoho potěší přítomností řady slavných hereček a herců, ale u toho také jeho ambice končí. Na druhou stranu, na rozdíl od jiných komerčních českých filmů z poslední doby (Špindl, Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, Věčně tvá nevěrná) Tátova volha rozhodně není žádná katastrofa a je lepší o několik úrovní, i tak to ale kvůli její obsahové i myšlenkové prázdnotě a lenosti vystačí sotva na průměr.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
