Film Volání netvora: Příběh života nás seznamuje s dvanáctiletým anglickým chlapcem Conorem O'Malleym (Lewis MacDougall), který se musí vypořádat s většími problémy, než má většina jeho vrstevníků. Sužuje ho opakující se noční můra. Jeho maminka Lizzie (Felicity Jones) je smrtelně nemocná a se svojí panovačnou babičkou (Sigourney Weaver) nenachází společnou řeč. Jeho otec (Toby Kebbell) zase bydlí se svou novou rodinou v Americe. Conor však ve svém trápení získává nečekaného spojence, když se jedné noci za jeho oknem objeví stromu podobný Netvor (Liam Neeson). O tom, že to s touto adaptací knihy pro děti není úplně jednoznačné, svědčí i to, že je opatřena přístupností od dvanácti let. Zajisté nejde o nic tak výjimečného (koneckonců stránky snesou daleko více než plátno), ale i tak je třeba říci, že ve snímku sice není žádná otevřená krvavá brutalita, kterou o své mladé diváky přišel třeba Faunův labyrint, ale bohatě si to vynahrazuje emocionálním terorem, hraničícím občas až citovým vydíráním a velmi pochmurnou až depresivní atmosférou. Depresivností mi připomněl i třeba Max a maxipříšerky. Díky tomu si film tento rating stoprocentně zaslouží a měli byste si důkladně rozmyslet, než na něj vezmete své děti. Spíš než o fantasy příběh se jedná o drama ze současnosti, jehož leitmotivem je vyrovnávání se s umíráním blízké osoby.
Opusy Guillerma del Tora a Spikea Jonzeho jsem nejmenoval náhodou. Faunův labyrint a Max a maxipříšerky mají opravdu s příběhem Volání netvora několik drobných paralel, včetně silného tématu smrti. Nový film má však na to, že je označen jako fantasy, docela málo nadpřirozených prvků. Vlastně jen samotného Netvora a jeho příběhy ve snových sekvencích. Žádné cesty do kouzelné říše se nekonají, byť jejich úlohu částečně přebírají Conorovy noční můry a objevování Netvora v běžném prostředí. Hudba Fernanda Velázqueze je příjemně meditativní i rozmáchlá v těch správných chvílích. Na vizuální stránce filmu je vidět, že film neměl nejvyšší rozpočet a řada reálií, které by byly normálně zobrazeny, je přemostěna nějakou dramatickou zkratkou, ale není to tak okaté. Pokud mi z tohoto snímku něco utkví v paměti, pak to budou nádherně výtvarně zpracované kreslené sekvence příběhů a nákresy ve skicáři Conora i jeho matky. Jelikož je celý film ve znamení ručního kreslení, vypadají ty sekvence naprosto přirozeně a nikoli jako třeba Příběh tří bratří z Harryho Pottera a Relikvií smrti, který byl sice hezky zpracovaný, ale působil tam přece jen nemístně. Samostatnou kapitolou je pak Netvor. Musím říci, že stále vypadá trochu jako kombinace Stromovouse (případně jiných Entů) z Pána prstenů a Groota ze Strážců Galaxie pouze s několika modifikacemi. Tu největší část při tvorbě postavy udělalo hraní Liama Neesona. Tím se dostávám k hereckým výkonům, které jsou popravdě to, co tento film drží pohromadě. Zmíněný Neeson je v hlasovém projevu Netvora velmi dobrý a jediný nadpřirozený prvek v tomto filmu je tak o to víc uvěřitelný. Malý Conor v podání Lewise MacDougalla mi byl ze začátku dost protivný, hlavně ve vztahu k babičce Sigourney Weaver, která si takové nepřátelství jednoduše (a pro diváka viditelně) nezasloužila. Felicity Jones je výborná herečka, nicméně zdejší role umírající matky je něco, co vyvolá emoce automaticky a případný projev tak trochu zapadne. O to víc je hezké, že se herečka i v takové roli neztrácí. Kdo mi nesedl vůbec, byl Conorův otec v podání Tobyho Kebbella. Možná je to spíš nedostatkem mých sympatií než jeho hereckého umu, nicméně i tak hodnotím pasáže s ním jako zápor snímku. Celkově je film těžké posoudit z konkrétního hlediska, protože, jak již bylo řečeno v úvodu recenze, má poměrně nevyjasněnou cílovou skupinu. Citová „ždímačka“ sice funguje spolehlivě, ale není to v zásadě to, na co většina lidí na tento film jde a pro dětské diváky může být velmi depresivní. Co se naopak zdařilo na výbornou, jsou vizuální prvky a rovněž herecké výkony. Na film se prostě dobře dívá a myslím, že jde o dostatečný důvod pro návštěvu kina.