Oceňovaný tvůrce se v něm po několika letech, během nichž natáčel spíše odlehčenější a méně apelativní snímky, vrací k motivu boje jedince proti systému, ztělesněného tentokrát byrokratickými mechanismy úřadů, kvůli nimž jsou žadatelé o sociální příspěvky vystavováni vyčerpávajícímu a mnohdy až absurdnímu martýriu.Jeho hlavním hrdinou je šedesátiletý truhlář Daniel Blake (výborně ho hraje britský stand-up komik Dave Johns), který se po utrpení infarktu ocitne v bizarní situaci, kdy se kvůli nařízení doktorů za žádných okolností nesmí vrátit do práce, leč na úřadech mu odmítají vyplácet podpůrné dávky, protože je „práceschopný“. To odstartuje nesmyslný kolotoč podávání žádostí a obcházení pracovních míst, během něhož se Daniel seznámí s mladou matkou dvou dětí, jimž začne vypomáhat v nelehké životní situaci.
Na jednu stranu lze snímku vyčítat, že Ken Loach už filmů na podobné téma natočil víc, a že se něco takového, jako je Já, Daniel Blake, od něj víceméně dalo čekat. Že v něm v podstatě jen smíchal osvědčené motivy a vytvořil citově manipulativní kritiku státní byrokracie, v níž si diváky obmotává kolem prstu prostřednictvím postav sympatického, férového a nezištně obětavého proletářského vdovce a svobodné matky tak chudé, že nemá ani na jídlo pro své děti a musí na něj stát fronty před charitativními potravinovými bankami. Jistě, vyčítat mu to lze. Ale proč to dělat, když to přitom tak báječně funguje?Já, Daniel Blake je rozhodně manipulativní film, jemuž ale nelze odepřít upřímná snaha o průrazné sdělení něčeho zásadního, co je obecně srozumitelné i mimo Anglii (na úřady se zřejmě nadává všude). Ale není to film jen o kritice úřadů, je to i film o generačních rozdílech a o problémech starších lidí s životem v moderním světě, zahlceném novými technologiemi. Je to film o významu jedince ve společnosti a o důležitosti jeho slova, o lidské důstojnosti a o pomoci bližnímu svému. Zároveň v něm Ken Loach nepropadá do šablonovitosti a spolu se svým dvorním scenáristou Paulem Lavertym jej prošpikoval velmi funkčním humorem.
Hlavně je to ale film s jasným humanitním poselstvím a silným lidským příběhem, v němž je dojetí divákům vnucováno přeci jen trochu okatě, ale zároveň poměrně citlivě, takže to není otravné. A velice tomu pomáhá projev Davea Johnse, který snímek nese na svých bedrech a je vyloženě k sežrání, k čemuž mu hodně pomohl i inteligentní scénář a Loachova zručná režie.[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
