Drama Jackie se sice věnuje životu první dámy Jackie Kennedy, ale téměř výhradně jen krátkému období mezi atentátem na jejího manžela a jeho pohřbem. Výjimku tvoří pár scén odehrávajících se během jejího působení v Bílém domě a také několik dní po pohřbu, kdy Jackie dává v soukromí exkluzivní rozhovor nějakému novináři, čímž je celý film orámován.Tudíž i když toho o manželce prezidenta Kennedyho nevíte o nic víc, než že jejího chotě zastřelili v Dallasu, tak v tomto filmu se o ní nic moc dalšího nedozvíte. Celý snímek je totiž pouze o truchlení a vnitřních pohnutkách ženy, jíž život několikrát hodil pod nohy skutečně objemný klacek, a která se, celému světu na očích, rozhodne nuceně potlačovaný smutek utopit v organizaci epochálního pohřbu, hodného velikosti jejího manžela. O nějaké cestě do ženského nitra se ale také nedá mluvit, v tomto ohledu je film totiž až příliš povrchní.
Chování hlavní hrdinky tak mnohdy vyplývá z logické racionality a rozumu, jindy je zas motivováno zasmušilostí a utrpením, ale často také není vůbec zřejmé, proč Jackie dělá to, co dělá (například když několikrát změní tam a zpátky svůj názor na pořádání pohřebního průvodu), a nebýt několika jejích rozhovorů s knězem (nedávno zesnulý John Hurt), tak by už vůbec nebylo patrné, co se v ní ve skutečnosti odehrává.
Nejvíc ze všeho snímek Jackie působí, jako kdyby se ho jeho režisér Pablo Larrain pokoušel natočit v duchu poměrně důsledné dokumentární rekonstrukce, o čemž by svědčila řada náznaků. Tím nejznatelnějším je používání dokumentárně stylizované digitální kamery, začlenění řady autentických záběrů, a především pak herecké výkony herců, kteří byli evidentně vedeni k tomu, aby se pokoušeli co nejdokonaleji napodobit své předobrazy. Třeba dánský herec Caspar Phillipson byl cíleně vybrán do role prezidenta Kennedyho na základě fyzické podobnosti se svým vzorem.
Nejzvláštnější je ale dramaturgické rozhodnutí proložit celý film dobovými záběry z dokumentu z roku 1962, v němž skutečná Jackie Kennedy dělá komentovanou prohlídku po Bílém domě, a replikovat tyto záběry s Natalie Portman. Pravděpodobně to nějakým způsobem odráží ledacos z povahy Jackie Kennedy, ale pokud byl za tímto rozhodnutím nějaký další tvůrčí záměr, tak bohužel zůstal skryt. Pokud jím nebylo ukázat divákům, jak vypadá Lincolnova postel.
Vypravit se do kina v případě Jackie znamená zeptat se sám sebe, jaký typ zážitku vlastně člověk očekává. Uvidí v něm poctivé filmařské řemeslo (vyniká hlavně skvělá záběrová kompozice, výborná dobová stylizace tónovaná do pastelových barev a výrazná avantgardní hudba, která na sebe však možná až příliš upozorňuje), famózní herečku, která se ze všech sil snaží kopírovat něčí vystupování, a řadu dalších velmi dobrých herců ve vedlejších rolích. Ale nic navíc.
Chování hlavní hrdinky tak mnohdy vyplývá z logické racionality a rozumu, jindy je zas motivováno zasmušilostí a utrpením, ale často také není vůbec zřejmé, proč Jackie dělá to, co dělá (například když několikrát změní tam a zpátky svůj názor na pořádání pohřebního průvodu), a nebýt několika jejích rozhovorů s knězem (nedávno zesnulý John Hurt), tak by už vůbec nebylo patrné, co se v ní ve skutečnosti odehrává.Takže, není to niterné psychologické drama, není to ani standardní životopisný film, tak co to tedy vlastně je?
Nejvíc ze všeho snímek Jackie působí, jako kdyby se ho jeho režisér Pablo Larrain pokoušel natočit v duchu poměrně důsledné dokumentární rekonstrukce, o čemž by svědčila řada náznaků. Tím nejznatelnějším je používání dokumentárně stylizované digitální kamery, začlenění řady autentických záběrů, a především pak herecké výkony herců, kteří byli evidentně vedeni k tomu, aby se pokoušeli co nejdokonaleji napodobit své předobrazy. Třeba dánský herec Caspar Phillipson byl cíleně vybrán do role prezidenta Kennedyho na základě fyzické podobnosti se svým vzorem.Nejvýraznější je ale samozřejmě Natalie Portman v hlavní roli, která téměř nesleze z plátna, a jejíž herecký výkon představuje natolik dokonalou nápodobu mimiky, gest, výrazů, pohybů a řeči skutečné Jackie Kennedy, že je na místě mluvit o špičkovém imitátorství, jehož nevýhoda však tkví v tom, že se v něm herečka sama poněkud ztrácí. Nejopravdovější dokáže Natalie Portman být, když má plakat a vzlykat, ale kdykoli jindy je jen prázdnou schránkou, zakletou v nutnosti dokonalého kopírování někoho jiného a neschopnosti se sama herecky vyjádřit. Je sice super vidět skvělou herečku, jak někoho výborně napodobuje, ale zároveň to působí hrozně zvláštně, protože její projev nebudí v divákovi žádné emoce.
Nejzvláštnější je ale dramaturgické rozhodnutí proložit celý film dobovými záběry z dokumentu z roku 1962, v němž skutečná Jackie Kennedy dělá komentovanou prohlídku po Bílém domě, a replikovat tyto záběry s Natalie Portman. Pravděpodobně to nějakým způsobem odráží ledacos z povahy Jackie Kennedy, ale pokud byl za tímto rozhodnutím nějaký další tvůrčí záměr, tak bohužel zůstal skryt. Pokud jím nebylo ukázat divákům, jak vypadá Lincolnova postel.Vypravit se do kina v případě Jackie znamená zeptat se sám sebe, jaký typ zážitku vlastně člověk očekává. Uvidí v něm poctivé filmařské řemeslo (vyniká hlavně skvělá záběrová kompozice, výborná dobová stylizace tónovaná do pastelových barev a výrazná avantgardní hudba, která na sebe však možná až příliš upozorňuje), famózní herečku, která se ze všech sil snaží kopírovat něčí vystupování, a řadu dalších velmi dobrých herců ve vedlejších rolích. Ale nic navíc.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
