Konkrétně Romana Polanského, který na rozdíl od Rona Howarda, který adaptoval Brownovy předlohy, zcela pozměnil titul své filmové adaptace a vzal si z předlohy jen ústřední motiv hledače knih jménem Corso, který se při svém pátrání zaplete s uctívači ďábla. A stejně jako je v centru nejnovější brownovské adaptace "Inferno" z Dantovy Božské komedie, i v Deváté bráně má klíčovou roli (fiktivní) kniha, která se jmenuje zhruba stejně, jako je titul filmu ("Devět bran do království stínů"). Oba filmy tak mají mnoho společného. Oba mají společnou nálepku "mysteriózní thriller". Oba si zahrávají s nadpřirozenem. Liší se snad jen tím, že Inferno i přes svůj doslovný význam (peklo) vlastně s peklem ani ďáblem nic společného nemá. A ovšem výrazně se liší svými kvalitami, což se pokusím v následujích řádcích dokázat.Pro ty, kdo snad Devátou bránu neznají, i když pochybuji, že se někdo takový najde, připomenu stručně děj. Dean Corso (Johnny Depp) se v New Yorku živí tím, že levně skupuje cenné knihy (přičemž vždy zatají jejich mnohem větší cenu) a pak je dráž prodá svým klientům. Corsa si najme tajemný miliardář Boris Balkan (Frank Langella), aby mu ověřil pravost knihy "Devět bran" z jeho soukromé sbírky. Corso musí cestovat do Evropy, aby Balkanův výtisk porovnal se zbylými dvěma existujícími kopiemi. Traduje se, že autora knihy upálila inkvizice za to, že se při jejím psaní spolčil s ďáblem. Corsa při jeho cestě doprovází tajemná žena (Emmanuelle Seigner). O knihu má zájem také vdova původního majitele knihy, Liana Telfer (Lena Olin) a koneckonců i sám Balkan. Pouze jeden ale může být vyvolený dojít až na konec.
I ze stručného nástinu děje je patrné, že fabule snímku je nesmírně poutavá, bohatá a atraktivní, podobně jako například u brownovských adaptací. I zde se děj přesouvá z místa na místo, na atraktivní lokace, i když zdaleka ne tak turisticky vyhledávané jako například v Infernu nebo Šifře Mistra Leonarda. V Deváté bráně se nepodíváme ani do Louvru nebo Florencie, ale pouze na pár pařížských bulvárů, francouzský venkov a jednu zapadlou francouzskou zříceninu (Château de Puivert). I tak jsou lokace Deváté brány, natočené v autentických místech ve Španělsku, Francii a Portugalsku, dostatečně divácky přitažlivé. Tím hlavním, co ale Devátou bránu povyšuje nad dosud všechny natočené "Brownovky", je Polanského delikátní a jemně vycizelovaná režie. Zatímco Howard nudí diváka omšelými triky a všemi možnými klišé a nenápaditou akcí samozřejmě v domnění, že je tomu naopak, Polanski volí mnohem sofistikovanější a rafinovanější cestu, jak diváka bavit a zbytečně ho neunavovat trapnými triky a pseudomysteriózními berličkami, ve kterých si libuje zřejmě už Brown ve svých knihách, což pak jen podtrhne Howardova rutinérsky rádobyefektní režie. Devátá brána je ve všech směrech mnohem méně okázalejší, přesto daleko působivější než Inferno.
Tam, kde by Inferno mělo vrcholit, přichází jen nuda, zatímco v Deváté bráně vše postupně graduje až k strhujícímu závěru s překvapivou nejednoznačnou pointou, konec, který byl kvůli své nedořečenosti mnohými kritizován. Ale i přes "sporný konec" je Devátá brána mimořádně a do detailů ošetřená záležitost, kterou musí každý divák s trochou (čím více, tím lépe) vybraného vkusu ocenit. Tam, kde Howard začne příliš tlačit na pilu, tam Polanski filmově čaruje. V tomto čarování mu pomohl některými velmi oku lahodícími záběry ve své době velmi žádaný kameraman Darius Khondji. O "ďábelský" soundtrack se postaral přední hudební skladatel Wojciech Kilar.Lahůdkou je v Deváté bráně kromě všeho napsaného i herecké obsazení. Johnny Depp tu v postavě Corsa předvedl jeden ze svých nejlepších výkonů a je radost ho v této roli vidět. Předvádí soustředěný, neokázalý výkon, přitom nezapomenutelný. V menší roli mu pak skvěle sekunduje Polanského manželka Emmanuele Seigner v tajemné roli "dívky" a svůj prostor zde plně využil i zajímavý Frank Langella a dnes už nepříliš k vidění Lena Olin v rovněž nezapomenutelné kreaci ženy vampa.
Přes svou celkovou výjimečnou kvalitu nebyla Devátá brána v době své premiéry v roce 1999 přijata příliš kladně. Mnoho lidí ve filmu vidělo jen povrchní záležitost, kritizován byl onen rozporuplný konec atd. Zkrátka Devátá brána zůstala hrubě nedoceněna a nepochopena, a věřím, že tomu tak je dodnes (a bude i nadále).Devátá brána je přitom po všech stránkách skvostný výtvor, který skýtá čisté potěšení z filmařsky vyzrálého a zručnou rukou natočeného díla, které opakovanými zhlédnutími nic neztrácí, na rozdíl od Brownovek, které jsou pouhou jednohubkou pro rychlou spotřebu. Po všech kritikách, které přichází a mizí jako pára, tu zůstalo dílo unikátní a jedinečné, které září ve tmě šedého průměru jako zářivý maják anebo Devátá brána.
