Colmu Tóibínovi, jednomu z nejoceňovanějších irských spisovatelů současnosti, se jeho románem
Brooklyn povedlo v roce 2009 něco celkem nevídaného. V době postmoderní (či již post-postmoderní) literatury, jež se honosí ať už významnými, nejlépe politizovanými, tématy, či složitými strukturami, Tóibín představil román jak z předminulého století; jednoduchý, chronologicky vyprávěný příběh, jehož největší přednost netkví v ničem jiném než právě v jednoduchosti.
Příběh irské imigrantky v Americe, která se řízením osudu musí vrátit do Irska, kde je postavena před volbu, téměř Sophiinu, který ze dvou domovů pro ni bude tím pravým, se sice může jevit po formální i obsahové stránce nenáročně, nicméně pod povrchem skrývá netušenou emocionální i myšlenkovou komplexitu. Právě v případě
Brooklynu je důležité nezaměňovat termín ‚jednoduchost‘ za ‚hloupost‘ – a přesně to, zdá se, si tvůrci filmové adaptace
Brooklynu, vzali za své.
Brooklyn, ostatně jako každé jiné filmové zpracování literární předlohy, mohl dopadnout nevalně, jako prázdná a vyčpělá nuda. Opak je ale naštěstí pravdou. Díky inteligentnímu scénáři
Nicka Hornbyho se na filmové plátno podařilo přenést příběh hlavní hrdinky Eilis se všemi jeho jemnými nuancemi.
Ač se snímku vcelku zručně daří vyhýbat se klišovitým zkratkám, realističnost prózy se místy ztrácí v lehce přeslazeném přístupu filmařů. V jedné krátké a zdánlivě nepodstatné scéně se ústřední hrdinka Eilis (
Saoirse Ronan) vypraví se svým milým Tonym (
Emory Cohen) na Coney Island, kde společně zamilovaně tokají a k tomu uždibují cukrovou vatu. Režisér snímku
John Crowley jako by tím nepřímo naznačoval, že i jeho film je jako cukrová vata.
Brooklyn se i přes svou dramatickou tíhu vyznačuje jakousi prazvláštní lehkostí, jež je ještě umocněna citlivou kamerou, která své záběry ladí do pastelových barev.
I když by se dalo polemizovat nad tím, že film balancuje na hranici kýče, či že ji snad překračuje, nelze se ubránit jistému nevysvětlitelnému okouzlení. Přesně tak jako když si na pouti koupíte cukrovou vatu, i přes výčitky svědomí, že do sebe ládujete cukr, se nakonec dostaví pocit uspokojení z ulepených prstů. Stejně tak i
Brooklyn se místy může lepit jako cukrkandl. Přistoupíte-li však na jeho pravidla, čeká vás sladká odměna. Navíc
Brooklyn se nikterak nesnaží prodat svou romantickou zápletku jako těžké sociální drama; naopak svůj melodramatický potenciál zcela nepokrytě objímá a těží tak z něj to nejlepší.
Této bravurní filmové adaptaci zcela bezpochyby vévodí
Saoirse Ronan (
Pokání,
Grandhotel Budapešť) v ústřední roli Eilis. Teprve jedenadvacetiletá irská herečka si jako svůj první irský projekt mohla těžko zvolit něco lepšího. Jak sama přiznala v několika rozhovorech, téma irské imigrace a ztráty domova je pro ni blízké hned ze dvou důvodů. Její vlastní rodiče ještě před tím, než se Saoirse narodila, imigrovali právě do Brooklynu; a navíc, těsně před tím, než začalo natáčení tohoto filmu, se sama Saoirse od svých rodičů v rodném Irsku odstěhovala do Londýna. Své tehdejší rozpoložení, kdy prahla po domově, tak mohla naplno zužitkovat během přípravy na
Brooklyn. Nutno podotknout, že především v první části filmu, kdy Eilis přijíždí do New Yorku, je její stesk po domově téměř hmatatelný.
I přesto, že ústřední téma jistě svádělo k přehnaným hereckým kreacím, Saoirse se vydala opačnou cestou a svůj výkon vystavěla na jemných drobnostech, kdy jeden pohled či náznak úsměvu rozehrává celou škálu emocí. Naprosto nenásilně je také vyobrazena její proměna z šedé myšky v sebevědomou a půvabnou mladou ženu. Po většinu času dělají za Eilis rozhodnutí druzí, proto jedna ze závěrečných scén, kdy Eilis vystoupí z pozice objektu, sama učiní závěrečné rozhodnutí, a tím tak redefinuje svou vlastní osobnost, představuje zřejmě nejvypjatější moment celého snímku a dává mu vyspělý nádech. Není divu, že Saoirse byla nominována snad na všechna významnější filmová ocenění, včetně toho největšího – Oscara.
I zbytek hereckého ansámblu byl obsazen typově přesně a odvádí velmi slušné výkony. Představitelé obou centrálních mužů v životě Eilis krásně reflektují polaritu dvou světů, mezi kterými je Eilis uvězněna.
Emory Cohen (
Za borovicovým hájem), který jen tak mimochodem vizuálně i herecky působí jako rozvernější verze
Marlona Branda z filmu
Tramvaj do stanice Touha, jakožto Tony zosobňuje vzrušující neznámo, zatímco
Domhnall Gleeson (
Ex Machina) svým bezelstným vzezřením koresponduje s čistou láskou k rodné zemi. Za zmínku jistě stojí i
Julie Walters (
Billy Elliot), jež svým komickým umem
Brooklyn značně odlehčuje.
Brooklyn je sice dobové drama, ovšem poselství, které chce předat, je mnohem univerzálnější a poplatné snad všem epochám. Obzvláště v době, kdy jsou médii imigranti propíráni skrz na skrz, získává tento snímek na své důležitosti. Svou humánní výpovědí se totiž nejen Eilis, ale kdokoliv, kdo se kdy přestěhoval do jiné země a zažil tak stesk po domovině, ptá: Kde domov můj? Sama Eilis si uvědomí, že přednější než hledat místo pro
domov je najít místo pro
život – ať už s cukrovou vatou, a nebo bez ní.